Deník N

Moje knihy roku: Petr Koubský. Redaktoři Deníku N vybírají nejlepší knihy, které letos četli

Konec roku dává šanci ke čtenářským ohlédnutím i knižním dárkům. Foto: Pixabay
Konec roku dává šanci ke čtenářským ohlédnutím i knižním dárkům. Foto: Pixabay
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Bude to takový knižní adventní kalendář, rozhodl na poradě vydavatel, a kdo by se přel s vydavatelem? Advent začíná dnes. Ode dneška až do Štědrého dne vám denně otevřeme jedno okénko, v němž bude jedna, více či dokonce hodně knih. Přestože píšeme, pořád ještě i čteme!

Kafku jsem poprvé poznal na dělnické ubytovně v jiném století a jiné zemi. Všude nepořádek, zablácené holínky a ty samé řeči pořád dokola. Byl to povinný startovní bod kariéry mladého inženýra, která se posléze nekonala. Měl jsem s sebou vypůjčený výtisk Zámku. Po večerech jsem jím listoval na horní palandě, stále silněji jsem se identifikoval se zeměměřičem K., ale na rozdíl od něj jsem došel k závěru, že bude dobré utéci včas. Myslím, že to je jedno z nejnaivnějších, ale zároveň nejpraktičtějších čtení Kafky, jaké je vůbec možné.

Nebyl jsem teoreticky připraven (do půlky svazku jsem si myslel, že čtu nějakou podivnou sci-fi), netušil jsem, že stojím tváří v tvář nezměrnému monumentu; že na každou Kafkovu stránku připadá jistě tisícovka stran úvah, výkladů, teoretických studií a dizertačních prací. Bible, Shakespeare a Franz K. – pochybuji, že co do množství výkladů a sekundární literatury je v západní kultuře něco dalšího srovnatelného. Kafka je o to dráždivější, že je to náš současník, obyvatel srozumitelné doby, jeho život je detailně zdokumentovaný. Ostatně na něm není dohromady co dokumentovat, žil fádně, spořádaně, měl se vcelku dobře… pražský úředník, který se nějakou shodou okolností dotkl nekonečna a podal o tom takovou zprávu, jakou dokázal, jakou ještě může člověk zvládnout.

Strašidelné na Kafkovi je, aspoň pro mě, že tu mlhavost, neproniknutelnost, nevytváří záměrně. Naopak! Psal nejsrozumitelněji, jak jen dovedl. Snaha sdělit čtenáři co nejpřesněji něco, co sdělit nejde, z toho doslova křičí. A to přece všichni známe: zoufalou touhu navázat komunikaci, svěřit se s něčím, co se nedá formulovat do slov, protože se to během toho formulování rozpadne, promění, vypaří. Je to jedna ze základních situací, v nichž se člověk může nacházet. Nikdo před Kafkou ji nepopsal, hlavně proto, že se prostě popsat nedá. Kafka tedy uskutečnil jazykovou a logickou nemožnost – skoro. Ne úplně, protože nemožnost je nemožnost, poslední krok mu nedovolila učinit, ostatně není bez důvodu, že ani jeden ze svých dvou velkých románů, ProcesZámek, Kafka nedokončil (a Amerika je dokončená jen naoko, ve skutečnosti od ní autor v zoufalství utekl).

No vidíte… a takto ta sekundární kafkovská literatura vzniká. Člověk prostě neodolá a začne vysvětlovat, jak to vidí on sám.

Úplně všechno o Kafkovi

Dva tisíce stran a osm k tomu má třísvazková biografie Franze Kafky od německého literárního vědce Reinera Stacha. Poslední díl českého překladu, Roky poznání, vyšel před několika týdny, takže Stachovo monumentální dílo si můžete nyní přečíst celé a dokonce i v pořadí, jak to zamýšlel autor. Psát totiž začal od prostředního dílu, pokračoval prvním, třetí přišel nakonec. Číst můžete ovšem i chronologicky z hlediska letopočtů a Kafkova života, tedy od prvního dílu po třetí.

Kniha je důkladná, místy až nesnesitelně puntičkářská. (Stach ji psal osmnáct let.) Asi není potřeba zdůrazňovat, že pro první letmé seznámení se spisovatelovým životem a dílem vhodná není. Možná to dokonce není ani nejlepší z Kafkových akademických životopisů. Je však

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Knihy roku 2018

V tomto okamžiku nejčtenější