Hranice, za kterou už muži pláčou. Reportáž z turecko-řeckého pomezí, kde se intenzivně střílí
Pět hodin v zajetí, tři hodiny intenzivní střelby, pár uplakaných mužských očí, utopený plyšák a nepromokavé plachty za dvacet eur. Bilance dalšího dne na turecko-řecké hranici.
Jako kdyby se pár metrů před námi odehrávalo drsné sportovní utkání. Jsme za zábradlím, vojáci a policie nás nepouštějí dál, ale dobře vidíme, jak se muž ve zpoceném, zakrváceném tričku snaží prorvat kordonem tureckých ozbrojenců.
Lidé kolem nás mu fandí, na dálku radí a zatínají pěsti. Hrozí celému světu. Křik, pláč, zmatek a vzrušený dav uprchlíků, kteří jsou každým dnem odhodlanější vrhat se bezhlavě proti ostnatým drátům i hlavním, vykonají své. Muž se vytrhne dezorientovaným policistům a utíká do bezpečí.
Jmenuje se Said Rachman a pokusil se jako každý den tisíce jiných uprchlíků překonat turecko-řeckou hranici. Když byl zahnán nekompromisními řeckými strážci evropského bezpečí, chtěl se vrátit zpět – na stanoviště asi 500 metrů vzdálené od samotné „čáry“, kde na turecké straně táboří uprchlíci. Čekají ve frontě na svou příležitost.
Jenže o jejich osudu teď rozhoduje turecká policie. To ona určí, jakou porci uprchlického tlaku Řekům zrovna pošle. Někdy to jsou matky s dětmi, jindy mladí chlapci, někdy pustí k hranici celé autobusy, jindy musejí jít muži s batohy a vaky po menších skupinách a pěšky.
Pak mnozí po lítém, většinou prohraném boji
