Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Podívejte, jak je mi Stalin podobný.“ Chávezův učedník „píše“ už sedm let manuál pro diktátory 21. století

Venezuelský prezident Nicolas Maduro (uprostřed), jeho žena Cilia Flores a předseda Národního shromáždění Diosdado Cabello vystoupili během demonstrace na Madurovu podporu. Foto: ČTK / EFE
Venezuelský prezident Nicolas Maduro (uprostřed), jeho žena Cilia Flores a předseda Národního shromáždění Diosdado Cabello vystoupili během demonstrace na Madurovu podporu. Foto: ČTK / EFE

Komentář Tomáše Nídra: Někdejší legendární venezuelský vůdce Hugo Chávez dlouhodobě utahoval šrouby, ale nefalšovanou diktaturou se tato jihoamerická země stala až za vlády Nicoláse Madura. Současný prezident se dostal na vrchol po smrti svého předchůdce 5. března 2013. Ani silná americká a evropská podpora opozici ho ze sedla nevyhodila. Jak se tam tento nevýrazný Chávezův nohsled dokázal udržet, když už to měl tak nahnuté?

S venezuelským diktátorem to mám podobně jako svérázná postava, kterou v Hřebejkových Pelíšcích ztvárnil Jiří Kodet, s československými bolševiky. Po Madurově nástupu k moci jsem mu dával „rok, maximálně dva!“. A on si v prezidentském paláci sedí už sedm let. A poté co přežil loňský krizový rok, to vypadá, že si pobyt na výsluní ještě pořádně protáhne.

Nebyl jsem zdaleka sám, kdo bývalého řidiče městského autobusu podcenil. Po Hugu Chávezovi, který i během svého boje s rakovinou přetékal charismatem, nastoupil kníratý týpek bez špetky osobního kouzla.

Venezuelanům nebyl neznámý. Do vyšších pozic se vypracoval přes odbory. Stal se spolehlivým a výkonným spolupracovníkem Huga Cháveze, který z něj udělal ministra zahraničí a nakonec viceprezidenta.

Když vůdce ve svých osmapadesáti už tušil, že jeho konec je blízko, představil právě Madura jako svého nástupce. To mu dalo legitimitu, aby ho národ z loajality vůči zemřelému comandantemu akceptoval ve svém čele. V narychlo zorganizovaných volbách, které podle opozice byly „cinknuté“, ho lid vybral za lídra, aniž si ho vážil, natož ho miloval.

Když jsem byl na jaře 2015 naposledy ve Venezuele, měl Maduro za sebou právě ty dva předpovězené roky. Země se už topila v hospodářské krizi, jež vyhrabává stále hlubší a hlubší dno, a jeho nebral vážně nikdo. Odpůrci režimu ho považovali za posmrtnou Chávezovu loutku, zatímco přesvědčení chavisté jako dědice, který selhal a pošpinil předchůdcův odkaz.

Pro všechny byl jednoduše neschopa. Opět jsem se utvrdil v pelíškovském axiomu a dal jsem mu (znovu) rok, maximálně dva. Jenže chyba lávky…

Velký bratr se dívá

Tehdy v roce 2015 mě překvapilo, že zesnulý Chávez, odpočívající v mauzoleu (naštěstí jej neukazují jako jiného zesnulého vůdce), na vás shlížel prakticky z každého rohu. Na jednom plakátu zaléval květinu, na jiném líbal starce, na dalším zdvihal dítě, pak zase horlil k davu nebo objímal pohlednou ženu. Pod fotografiemi se skvěla slova jako „pokrok“, „čest“ či „spravedlnost“ doplněná o slogan: Chávez – věčný vůdce.

Dva roky po jeho skonu jste jej v ulicích mohli vidět více než během volebních kampaní za jeho života. Nejděsivěji působily úzké proužky zachycující

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Latinská Amerika

Komentáře, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější