Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jestli budeš zlobit, přijde si pro tebe developer. Vytěžená Ostrava se rozhlíží, kam dál

Sedmdesátitisícová Poruba patří k Ostravě, ačkoliv leží na jejím západním okraji a do centra je odtud daleko. Čtvrť vybudovaná v 50. letech v duchu socialistického realismu je dnes dobrá adresa. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Sedmdesátitisícová Poruba patří k Ostravě, ačkoliv leží na jejím západním okraji a do centra je odtud daleko. Čtvrť vybudovaná v 50. letech v duchu socialistického realismu je dnes dobrá adresa. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

O třetím největším městě v Česku by se dalo napsat deset reportáží a každá by byla jiná. Je totiž barevné, neuchopitelné, hrdé a zrovna teď se nachází v přelomovém okamžiku. Těžký průmysl a doly skončily a obyvatelé i radnice se rozhlížejí, jakým směrem se vydat. Rozhodnutí to nebude lehké, protože město na periferii, které desítky let budovalo prosperitu státu, centrální úřady přehlížejí. Je tu stále vysoká nezaměstnanost, nízké platy, každý rok odejdou tisíce lidí, centrum se vylidňuje.

„Víte, že už máme doma miminko?“ poskakuje kolem Evy Lehotské malý Pepík. Šedesátnice se stříbřitě bílými vlasy se rozesměje. „To musím vidět, máme tu na Bedřišce nějaký přírůstek!“ dodá a vesele obejme malého chlapce. Okolo ní se na ulici bývalé havířské kolonie batolí chumel místních dětí, překřikují se a předhánějí, kdo upoutá její pozornost dřív. Podvečer v brzkém předjaří je jako stvořený zůstat ještě chvíli venku na čerstvém vzduchu a proběhnout se s kamarády, než půjdou domů na večeři.

V pozadí idylky uprostřed ostravské osady s finskými domky ale doutnají obavy z toho, co bude dál. Jestli nebudou muset rodiče těchto dětí odejít kvůli záměrům radnice. Ta chtěla starou zástavbu zbourat a pozvat sem developery. Zatím se asi sedmdesáti lidem podařilo vystěhování zabránit. Není ale jasné, na jak dlouho.

Abychom tu mohli žít

Příběh Bedřišky začal v 50. letech, kdy tu město pro havíře, kteří pracovali v nedalekých dolech, postavilo malé domky. Komunita několika set lidí žila spokojeně prakticky jako na vesnici až do devadesátých let, kdy sem radnice obvodu Mariánské hory a Hulváky začala sestěhovávat chudé romské rodiny.

Pár tichých ulic je stranou od hlavní silnice. Obklopuje je les a rybníky, na druhé straně je odřízla fabrika Ferona, takže umístění problémových romských rodin právě sem vypadalo jako dobrý nápad. Ten měla tehdejší starostka Liana Janáčková, která byla v čele radnice skoro třicet let a dodnes je v zastupitelstvu. A do dějin české politiky se zapsala mnoha protiromskými rasistickými výroky.

„Bylo to strašné, zvlášť když se Romové opili. Přišly sem rodiny bez hygienických návyků, agresivní, děti nebyly zvyklé chodit do školy. Romové se rvali na ulici, napadali sousedy. Začali rozebírat domy, jeden zapálili, běhali tu potkani,“ vzpomínají Jiřina a Petr Štanglerovi.

V malém domku naproti komunitnímu centru bydlí se svými dvěma dospívajícími dcerami skoro třicet let. Celý si ho opravili, malou útulnou kuchyňku obložili palubkami, teď ještě rekonstruují koupelnu a chystají se stavět plot na zahradě. Když před čtyřmi lety odešla sousedka, pronajali si od města i její domek, takže k původnímu jedna plus jedna přidali velký světlý obývák a možná dojde i na pracovnu.

„Pošťák se sem tehdy odvážil jen v doprovodu policie. A záchranka sem nechtěla jezdit vůbec. Všude se válely odpadky, denně jsme volali policii,“ popisují. Starousedlíci se začali stěhovat pryč, protože z vesnické idyly se stala noční můra.

Zlom přišel před

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější