Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Imaginací proti totalitě. Podtrženo a sečteno za surrealistickou skupinou

Milan Nápravník a Stanislav Dvorský v porevoluční euforii. Foto: archiv rodiny Dvorských
Milan Nápravník a Stanislav Dvorský v porevoluční euforii. Foto: archiv rodiny Dvorských

Předminulý týden zemřel v Praze, půl roku před svou osmdesátkou, básník a esejista Stanislav Dvorský. Předloni Pavel Řezníček, v roce 2017 pak Milan Nápravník a Ivo Vodseďálek. Klíčové postavy české literatury po roce 1945. Měli stejný kořen, stejné východisko: surrealismus. Co všechno zmizelo s nimi? Co zůstalo?

Surrealismus prokazuje v Česku mimořádnou odolnost proti vnějším tlakům: politickým, společenským, kulturním. Od 21. března 1934, kdy dali Vítězslav Nezval & spol. hnutí skupinový rámec a jasný program, surrealisté nikdy nepolevili ve své práci: básnili a esejizovali, teoretizovali a kritizovali. A přehodnocovali a diskutovali. A samozřejmě se taky hádali do krve a teatrálně za sebou práskali dveřmi. Ostatně i v tomhle směru šel příkladem Nezval, když dal v osmatřicátém roce přednost obhajobě stalinského teroru před svobodným uměním. Štafetu lídra českého surrealismu po něm převzal Karel Teige, po jeho předčasné smrti (1951) pak Vratislav Effenberger. A právě Effenberger začal v šedesátých letech vracet podzemní hnutí zpátky do oficiální hry. Tedy v době, kdy se zjevil na zdejší kulturní scéně i Stanislav Dvorský.

Effenberger (1923–1986) byl monument, maják, generátor všestranné aktivity. Původní a podstatný. Stačí zalistovat dvěma svazky jeho sebrané poezie (vydané v letech 2004 a 2007). Mají kolem dvou tisíc stránek a je v nich všechno: tuzemská realita čtyřicátých až osmdesátých let prozářená kritickou imaginací, rozpitvané trosky euroamerické civilizace, torzo moderního člověka vystlaného zoufalstvím a prázdnotou. Totéž pak z druhé, té odbornější stránky v Effenbergerových studiích, například té s třaskavým titulem Republiku a varlata (2012); mimochodem textu, který by mohl formálně skvěle fungovat v učebnicích jako příklad literární postmoderny. Jenže nefunguje.

O Effenbergerovi není vůbec pojem. Jako by jeho monumentální dílo, srovnatelné s výkony Karla Teigeho, Jindřicha Chalupeckého nebo Václava Černého, bylo prokleté. Stojí sice nad časem, ale vznikalo v době, která mu nepřála. Effenberger si s totalitním myšlením, které se pěstovalo oficiálně v Československu v letech 1948 až 1989, netykal. A šťastnější hodina nepřišla ani po jeho smrti. Jeho práce se sice začaly po devětaosmdesátém roce vydávat, ale nikdo je nečte: je pořád mimo kánon. Důvod? Jeho básnicko-esejistický svět je možná příliš komplexní, uzavřený a rozhodně ne vždycky snadný ke konzumaci. Jsou v něm možná emoce, od měkkého lyrismu po krutý vztek, ale hlavně jsou tu myšlenky, koncepce, mohutný intelektuální vklad, který si žádá čtenáře komplexně, soustředěně, dlouhodobě.

Kořání šedesátých let

Zřejmě v jednom i druhém se s Effenbergerem na úpatí šesté dekády potkal Stanislav Dvorský. Setkání bylo pro někdejšího jazzového pianistu (Dvorský zakládal v roce 1959 s Pavlem Smetáčkem Traditional Jazz Studio) klíčové, intenzivní – a doznívalo v něm vlastně po celý život. Šestou dekádu pak naplnil Dvorský prací: realizoval se jako kurátor (výstavy Symboly obludností a Princip slasti), s Effenbergerem a Petrem Králem podal zevrubnou zprávu o surrealistickém „včera, dnes a zítra“ v monografii Surrealistické východisko – a hlavně psal.

Skoro všechno, co publikoval knižně po devětaosmdesátém roce, vzniklo, nebo minimálně zakořenilo právě v šedesátých letech: Zborcené plochy (1996), Dobyvatelé a pařezy (2004), Hra na ohradu (2006), Oblast ticha (2006), Ruleta (2009), Amalgamy (2018). V té etapě totiž

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější