Odsouzení hollywodského producenta není „mediální poprava“, ale povzbuzení pro další zneuctěné i tvrdý úder mýtům kolem znásilnění

Jako „mediální popravu“ jeho případ popisoval režisér Jiří Strach, který se dokonce nechával fotit v triku s nápisem „Je suis Weinstein“. Dnes už je ale nepochybné, že Weinstein je sexuálním násilníkem. Porota ho minulý týden uznala vinným ze znásilnění a vynucení orálního sexu (v České republice by znásilněním byly oba případy), ve dvou dalších ho viny zprostila. Za mřížemi už tak čeká jen na výši trestu, která může být od pěti do pětadvaceti let vězení, což se v jeho případě – Weinsteinovi je šestasedmdesát – dost možná rovná doživotí. Navíc ho čeká znovu soudní líčení v dalším případu znásilnění v Los Angeles.

Hned na úvod si musíme říct, že byť má tento rozsudek velký symbolický význam, neměli bychom zapomínat na to, že se za ním skrývají dva konkrétní příběhy konkrétních lidí. Žen, které byly znásilněny. A které se po letech, kdy si o sobě četly, že si vše vymyslely, že na sebe jen chtějí upozornit, protože jako herečky už nikoho nezajímají, či že jim jde jen o peníze, dočkaly oficiálního zadostiučinění a potrestání pachatele, který jim způsobil nemalé příkoří.

Přečtěte si také

Od přirození v esejích Škvoreckého až po paniku z #MeToo

Nešlo jim o peníze, ale o spravedlnost. Harvey Weinstein uzavřel s mnoha ženami mimosoudní dohody o vyrovnání. Jejich podstatou je, že výměnou za finanční odškodnění se oběti zavázaly pachatele nejenom nežalovat, ale také o tom nadále nikde nemluvit. Ne všechny ženy ale na mimosoudní vyrovnání kývly a namísto toho trvaly na soudním výkonu spravedlnosti. Dnes už víme, že minimálně dvě z nich právem. Všichni, kdo jejich jednání zpochybňovali, jim dluží omluvu.

Falešná představa, co je a co není znásilnění

Případ také znamená těžkou ránu