Stěhování, jaké svět neviděl. Nepřístupný církevní řád opouští Hradčany a jde na venkov
Dlouhé roky trávily celé dny v modlitbách a rozjímání stranou od okolního světa. Nyní bosé karmelitky pracují s křovinořezy nebo jezdí s traktorem. Jeden z nejuzavřenějších církevních řádů se totiž po více než dvou staletích přestěhoval z lukrativní adresy na Hradčanském náměstí v centru Prahy do bývalého statku ve středočeských Drastech. Deník N měl možnost do nepřístupné komunity nahlédnout.
Vstávají kolem páté, aby stihly první modlitbu o půl hodiny později. Den dělí mezi modlitby, rozjímání a práci. S vnějším světem komunikují převážně prostřednictvím zpráv na internetu, případně dopisů, oboje ale ve velmi omezené míře. Rodinu a přátele mohou vídat jen jednou za měsíc, kdy si s nimi povídají skrze okno v „hovorně“ – místnosti, která propojuje jejich svět za dveřmi kláštera a ten vnější.
Bosé karmelitky patří mezi kontemplativní řády. Jejich církevním povoláním není péče o nemocné, jako je tomu u boromejek, nebo vzdělávání, jak činí voršilky. Náplní jejich života je právě kontemplace, tedy vyšší forma rozjímání a modlitby. Veškerá jejich činnost slouží k propojení s Bohem.
„My nemáme žádnou činnost navenek. Abychom se uživily, máme malou galerii, kde prodáváme umělecké předměty, ale to není smysl našeho života. Smysl našeho života je modlitba a klauzura náš život takto chrání,“ vysvětluje sestra Milada, která je nejstarší členkou devítičlenné komunity z Hradčanského náměstí, jejíž historie na českém území se datuje do roku 1656.
Právě zdi kláštera jsou životním prostorem řádových sester. Ven nechodí, pokud nemusí k lékaři či na úřad. Žijí v přísném odloučení od venkovního světa. Při mši je od běžných věřících doposud dělily mříže.
Jenže právě tento život, oddaný modlitbě a rozjímání, musely sestry přerušit. Prostory na Hradčanském náměstí, hned vedle Schwarzenberského paláce, totiž začaly
