Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sportem k uvědomování si sebe sama

Sportovec, který podá mistrovský výkon, se v očích fanoušků blíží k pozici boha. Plastika Superstar od umělecké skupiny Kamera Skura vystavená v paláci Lucerna roku 2005. Foto: ČTK
Sportovec, který podá mistrovský výkon, se v očích fanoušků blíží k pozici boha. Plastika Superstar od umělecké skupiny Kamera Skura vystavená v paláci Lucerna roku 2005. Foto: ČTK

Může sportování přispět ke spirituálnímu rozvoji člověka? Jak se vyvíjel vztah křesťanství a sportu? I na tyto otázky hledá odpověď kniha Sport jako teologická výzva. Její autor Vojtěch Svoboda (nar. 1987) absolvoval studia filozofie, teologie a rovněž fyzioterapie, k níž ho dovedla dlouholetá sportovní praxe, konkrétně hraní amerického fotbalu.

Svobodova diplomová práce nese název Teologie a filozofie sportu se zřetelem k americkému fotbalu. Recenzovaná kniha je přepracovanou a doplněnou verzí jeho stejnojmenné disertační práce.

Celkově autor soudí, že ve sportu „lze pozorovat určitý spirituální rozměr“, a nachází u něj i některé obecné rysy náboženství, jak je popsal skotský učenec Ninian Smart. Ten rozlišil dimenzi rituální, mytologickou, doktrinální, etickou, sociální či materiální. Pochopitelně nemá problémy najít množství sportovních rituálů, jako je třeba udělování medailí, a to, že se domácí stadiony někdy nazývají „svatostánky“, má možná pro někoho hlubší než jen metaforický význam.

Obtížnější už je rozlišit vrstvu mytologickou: autor uvádí (etiologické) příběhy o vzniku některých sportovních disciplín, jako je spřízněnost baseballu s původní anglickou hrou „rounders“, ale doplnit bychom mohli i vyprávění o slavných sportovcích-hrdinech, kteří jsou jako v Pohádce o Raškovi od Oty Pavla povyšováni do role skoro nadpřirozených bytostí, které zamlada v lese konzumovaly zázračnou vodu-dobrodějku a nejenže komunikují se zvířaty, ale umí také létat jako ptáci.

Ani doktrinální dimenze není podle autora ve sportu snadno patrná. Svoboda přitom odkazuje na Olympijskou chartu, podle níž je olympismus životní filozofií, „povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha“. Což je velmi idealistický pohled, protože stejně tak je možné hledat vyznání víry v příslušnosti k některému sportovnímu klubu. Ne náhodou v tisku najdeme vyjádření, že je někdo „životním vyznáním slávista“, nebo články jako Vyznání a příslib věrnosti či Sparta zahajuje unikátní kampaň, které se snaží sugerovat přesvědčení, že všichni sparťanští fanoušci se bezvýhradně „vyznačují radostí, pocitem sounáležitosti a obrovskou důvěrou, kterou vkládají do svých hráčů“. Při bližším pátrání se tedy ukazuje, že sport jistě není plnohodnotným náboženstvím, ale může obsahovat některé (kvazi)náboženské prvky.

Z autorova retrospektivního přehledu vyplývá, že vztah rané církve ke sportu nebyl jednoznačný: pohanské hry, jichž bylo sportování součástí, křesťané kritizovali, zároveň ale v Bibli najdeme metafory vztahující se k tělesnému výkonu: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3: 14) V tomto smyslu apoštol Pavel spolu s některými církevními Otci obdivovali kázeň atleta, jeho píli i nezdolné sebeodříkání, jež dávali za příklad i pro směřování spirituální. Fyzickým aktivitám věnoval pozornost také Tomáš Akvinský. Považoval je nejenom za vhodný odpočinek, ale také za jeden z možných nástrojů k napravování „porušené lidské přirozenosti“.

Současně zdůrazňoval kritérium rozumu, který pomáhá určit, zda konkrétní hry považovat za hříšné či nikoliv. U valné většiny současných teologů podle Svobody převažuje přezíravý, až negativistický pohled na sport. Jeho nejčastějším důvodem je prý chybná identifikace negativních rysů současné společnosti se sportem jako takovým.

A proto se autor sportu opatrně zastává: „Pohlížet na tento krásný fenomén výhradně přes jeho poškozené rysy je blízké nahlížení člověka pouze skrze jeho hřích. Prostřednictvím sportu (vyjma jeho extrémních forem) si člověk nachází cestu k lepšímu uvědomování si těla, práci s tělem a jeho kontrole, a též uvědomování si sebe sama. I přes vliv společnosti, v níž bují nejrůznější kulty, zůstává sport stále místem, kde velmi intenzivně působí Láska mající jediného Původce.“

Tato vyhroceně křesťanská, až vyznavačská rétorika možná trochu omezuje okruh potenciálních čtenářů této knihy, i když v jejím názvu stojí slovo „teologie“. Naštěstí jsou v ní i pasáže zaměřené obecněji nebo přinášející i zkušenost mimo konfesní křesťanství: například exkurz k východní meditaci, józe nebo k antroposofické eurytmii. A v jedné kapitole autor dokonce opouští pozici vědce, který nezaujatě porovnává stanoviska a teorie odborníků, a v první osobě líčí svůj vlastní zážitek. Došlo prý k němu během zápasu, kdy se na jistou dobu dostal do stavu naprostého vyčerpání. Dospěl tehdy do stadia odosobnění, kdy nad vlastním tělem neměl kontrolu, a ono se přesto pohybovalo krásným způsobem.

Pociťoval jsem přirozené, plné a skutečné splynutí s trávníkem a hlínou, protihráčem a kapkami potu, které se kolem nás jakoby zastavily ve vzduchu.A pak přišlo ono extatické uchvácení: „Byl jsem tam pouze já a všechno, propojení v Jednotě, v tichu a klidu, vyplněném krásou okamžiku, a tento klid prostupoval celý prostor. Cítil jsem se součástí všeho okolního, co jsem byl schopen vnímat, a toto okolí bylo součástí mne.  Dokonalé Sjednocení, nikoliv jako výsledek nějakého procesu, ale spíše za všemi procesy, v podstatě existence všeho.“

Po teoretickém rozboru ovšem autor přijímá stanovisko katolických teologů, že i když s provozováním sportu mohou být spojeny také některé změněné stavy vědomí, nelze je považovat za mystické stavy: „Mají-li k mystice nějaký vztah, tak pouze vnější, nenáležející k podstatě pravé mystiky.“

Kniha je v českém prostředí průkopnická, i když už dříve vyšla pozoruhodná publikace Spiritualita pohybových aktivit, kterou autor zmiňuje. Naopak Svoboda kupodivu neuvádí české reálie, na nichž by některé teze mohl ilustrovat stejně dobře jako zahraniční teoretici, z nichž vychází, a opomíjí rovněž svého domácího předchůdce, katolického historika Bohdana Chudobu (1909–1982), který se ve svých textech věnoval i atletice, baseballu nebo psychologii tréningu a z konzervativně katolických pozic se snažil dokázat, že sport je v podstatě křesťanským vynálezem, odvolávaje se na starozákonní výrok „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení“ (Iz 40: 31). Oproti tomu starořečtí běžci ve službě pro vlast podle Chudoby „ulekaně přestávali běžet, když na ně z roští zamekal Pan“.

Sport je možné vnímat a vykládat v rámci mnoha kontextů. Sociologové ukazují, co preference určitých druhů sportu vypovídá o člověku jako společenském tvoru a tom, jaké místo zaujímá ve společenské struktuře, filozofové a estetikové mohou žasnout nad krásou pohybujícího se těla nebo nad okamžikem, kdy fotbalista dokáže „rozpohybovat předmět, který se považuje za neživý“. A to jen nohou, „aniž by přitom pohnul mnohem důstojnější rukou“.

Emoce a stavy, které sport vyvolává, mohou být až protikladné: hrdost z individuálního vítězství, ale i euforický pocit přináležitosti ke slavícímu celku, který se u důležitých turnajů může rozšířit na podstatnou část (fandícího) národa, sjednoceného výkřiky jako „Hašek je bůh“. Ale jindy může zase přinášet zážitek jakéhosi splynutí s živlem, jak jej snad pociťoval Franz Kafka, zdatný veslař a plavec, častý návštěvník veřejných plováren. Kafka podle svého znalce Reinera Stacha možná vnímal pohyb vodou, jež hladí a rovnoměrně objímá celé tělo, až eroticky: přání falicky vnikat bylo prý u Kafky překrýváno touhou „po ženství jakožto médiu přijímajícím, nabízejícím tělu i duši úkryt, a přesto umožňujícím všestrannou svobodu“.

Vojtěch Svoboda doplňuje další významný kontext, v jehož rámci je možné sportování vykládat. Pro čtenáře zabývající se spirituálními přesahy sportu může být jeho kniha poučná, i když nebudou sdílet autorova ideová východiska ani je nebude zajímat, jestli ony přesahy splňují jeho kritéria jediné pravé mystiky. Publikace ukazuje, že sport může za jistých okolností přinášet i velmi nevšední prožitky, které bychom očekávali spíše u lyrických básníků – nebo tantriků.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější