Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Od Ústavní listiny z roku 1920 k ústavě současné. Už víme, že jen na charismatické osobnosti se spoléhat nemůžeme

Zrestaurované slavnostní provedení Ústavní listiny z roku 1920, které vzniklo v letech 1929 až 1932. Foto: ČTK
Zrestaurované slavnostní provedení Ústavní listiny z roku 1920, které vzniklo v letech 1929 až 1932. Foto: ČTK

Analýza: Před sto lety, v časných ranních hodinách posledního únorového dne přestupného roku 1920 přijalo (takzvané revoluční) Národní shromáždění Ústavní listinu, o níž se – nesprávně – hovoří jako o první československé ústavě. Ústavní právník a odborník na státovědu rozebírá, co přinesla tehdejší republice, odhaluje její slabiny a přednosti i to, co s má společného s dneškem.

Ústavní listina z roku 1920 nebyla první československou ústavou; tou byla prozatímní ústava z listopadu 1918, podstatně změněná na jaře 1919. Tím méně se od ní odvíjí počátek naší novodobé ústavnosti, neboť ten bychom mohli spojovat nejspíše s rokem 1861, kdy byla přijata rakouská „únorová ústava“. Přesto se právě k Ústavní listině nejvíce vztahujeme. Proč vlastně?

Vzhledem k rétorice útlaku pod habsburským trůnem se nedalo úplně očekávat, že by „rakouská etapa“ našeho moderního vývoje byla chápána v plné míře jako „naše“, a to navzdory tomu, že mnozí z politických spolutvůrců Ústavní listiny získávali své parlamentní zkušenosti v Říšské radě či v zemských sněmech.

Ostatně ani jinak se navazování či vymezování vůči rakouským ústavním poměrům nedalo vyhnout. Projevilo se to, čemu se někdy říká „path dependency“, jindy zase „bojování minulých bitev“. Zkrátka, každý ústavodárce reaguje na to, co zná, zohledňuje dosavadní zkušenost, chce se vyvarovat toho, co se nelíbilo či neosvědčilo.

V našem případě to byl například prožitek neprivilegovaného národa v mnohonárodním státě nebo – z jiného soudku – využívání „dekretální pravomoci“ císařem v období, kdy nezasedal parlament. Jelikož měl císař (vláda) možnost se zasedáními parlamentu manipulovat, mohl vlastně aktivovat svou pravomoc vydávat nařízení s mocí zákona, čímž Říšskou radu obcházel.

V reakci na to měl být československý „náhradní“ zákonodárce rekrutován z parlamentu: stal se jím stálý výbor šestnácti poslanců a osmi senátorů, jemuž příslušelo mimo jiné přijímat opatření nahrazující zákony mimo zasedání komor Národního shromáždění. Ozvukem jsou současná zákonná opatření Senátu, omezená však pouze na období, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna.

Co se prozatímní ústavy týče, jednalo se o takzvanou ústavu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější