Deník N

Má stát, potažmo investoři staveb kultivovat veřejný prostor uměním? Odpověď není jednoduchá

Autor Cloud Gate v Chicagu se inspiroval tekutou rtutí. Díky výšce přes deset metrů a šířce asi dvacet metrů se jeho výtvor řadí mezi největší sochy svého druhu na světě. Foto: Unsplash
Autor Cloud Gate v Chicagu se inspiroval tekutou rtutí. Díky výšce přes deset metrů a šířce asi dvacet metrů se jeho výtvor řadí mezi největší sochy svého druhu na světě. Foto: Unsplash

Analýza Elišky Černé: Ministr kultury Lubomír Zaorálek chce do české legislativy prosadit „procento do umění“. Povinné investice z výstavby do výtvarných děl ve veřejném prostoru mají téměř v celé Evropě. Proč se návrh v Česku setkal s odporem? A jaký přínos může mít? Přinášíme pro a proti k novele zákona o podpoře některých druhů kultury.

„Byl jsem přesvědčený, že to bude snadno hájitelný nápad. Překvapilo mě, že jsem dostal velké množství připomínek. To, co mi připadalo jasné, zas tak jasné není,“ řekl ministr kultury na úvod nedávné diskuse s veřejností. Reagoval tak na odpor, se kterým se setkala v připomínkovém řízení novela zákona o povinnosti dávat jedno procento z celkového rozpočtu nadlimitní veřejné zakázky do umění ve veřejném prostoru.

Samotný Zaorálek se podle svých slov při předkládání novely inspiroval v americkém Chicagu. V místním Millennium Parku stojí jedna z nejikoničtějších plastik na světě – Cloud Gate od britského autora Anishe Kapoora, familiárně označovaná jako fazole.

Právě na jejím příkladu dokládá sochař a teoretik Pavel Karous hospodářské výhody podobných výtvarných děl. „Už po pěti letech se náklad na takhle monumentální a technologicky velice náročnou věc městu vrátil a dnes je generátorem čistého zisku pro město,“ vysvětluje iniciátor projektu Vetřelci a volavky, který v Česku mapuje umění minulého režimu ve veřejném prostoru. Fazoli si sice může vyfotit každý turista, ale pokud fotku použije ke komerčním účelům, musí zaplatit poplatek za využití autorských práv. Totéž platí pro filmové záběry a videa, která se tu točí opravdu hojně.

Procentuální podpora výtvarných děl ve veřejném prostoru ale není žádnou novinkou. Před druhou světovou válkou i po ní se v rámci modernistické filozofie věřilo, že má kultura schopnost kultivovat veřejnost. Pokud se vysoká kultura soustředěná v muzeích a galeriích zpřístupní nejširší veřejnosti, bude mít nejen kultivační, ale i sociální potenciál. Zhruba v této době také vznikají první státní podněty k umisťování umění do veřejného prostoru. První vlaštovkou byla mexická murální malba 20. let, která je dnes považovaná za pokladnici mexické kultury.

I dnes teoretici umění vidí jako hlavní výhody umisťování umění do veřejného prostoru přenesení galerií do míst, kde se běžně pohybují občané. „Kultivuje to a rozšiřuje funkce sdíleného prostoru a vytváří nadčasové, kulturní a společenské mosty,“ myslí si Petr Dub, malíř a člen spolku Skutek, který je iniciátorem novely zákona o umění ve veřejném prostoru.

Vizuální umění se vedle kultivace prostředí pro samotné obyvatele a uživatele konkrétního místa může stát i turistickým lákadlem. V Praze se tak děje například ve vestibulu Městské knihovny na Mariánském náměstí, kam se lidé chodí dívat na Idiom od Matěje Krena, v Brně zase na náměstí Svobody, kde je moderně pojatý orloj. Další výhodou je vytvoření mechanismu podpory současného umění a ovlivnění podoby veřejného prostoru.

Jak ale zajistit, aby se do českého veřejného prostoru dostávala jen kvalitní umělecká díla? Obzvlášť

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější