V síti chycení internetoví predátoři se nechtějí vzrušovat, chtějí manipulovat
Asi o žádném českém dokumentu natočeném od listopadu 1989 se nemluvilo tolik jako o snímku V síti. A možná se mu proto v návštěvnosti podaří předběhnout i film Heleny Třeštíkové Katka, na niž přišlo skoro 125 tisíc lidí, nebo Občan Havel od Pavla Kouteckého a Miroslava Janka, který v kinech vidělo skoro 160 tisíc diváků a divaček.
Momentálně je těžké předjímat, protože propagační kampaň byla obrovská a zahltila na poslední týdny všechna média. Zároveň je téma sexuálního zneužívání mladistvých na internetu natolik odpudivé, že největší část publika mohou tvořit školní představení s cenzurovanou, výrazně kratší verzí, zatímco lidé zasycení informacemi z mnoha reportáží a rozhovorů už do kina na plnou stominutovou verzi nepůjdou.
Dokument je po sociálním dramatu nejméně přitažlivý žánr, nicméně režisér Vít Klusák, jenž tentokrát pracoval v tandemu s Barborou Chalupovou, je mistr v upoutávání pozornosti a rozviřování emocí i diskusí. V síti bylo koncipováno už při natáčení jako sociální experiment, kdy tři zletilé herečky hrají dvanáctileté dívky, k čemuž jim byly vytvořeny umělé dětské pokojíčky ve studiu snímané několika kamerami naráz. Zároveň se sociální experiment odehrává nejenom s diváky v sále, ale i se širokou veřejností, která reaguje na to, jaké informace jsou jí podávány.
Je až fascinující, jak časté bývají reakce v internetových diskusích, že „film je podvod“ (nikdo nikomu neublížil, zachycení muži by naopak měli žalovat filmaře) nebo že si „dívky o to říkaly“, případně že je pro muže přirozené vzrušit se nad náctiletými slečnami, a pokud se to bude omezovat, jako lidstvo vyhyneme. Skutečně nejde o nijak ojedinělé názory, jimž by se dále nedostávalo souhlasného přikyvování, že film je jen pokračováním feministického hnutí #MeToo, které démonizuje mužské pokolení jako celek.
Pohlcující hra
Výjimečnost filmu V síti spočívá v tom, že