Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zvláštní hrdinové lákají nové vedení Berlinale víc než politická prohlášení

Italský film Ukrytý (Hidden Away) pojednává o naivistickém švýcarsko-italském malíři Antoniu Ligabueovi. Foto: Chico De Luigi
Italský film Ukrytý (Hidden Away) pojednává o naivistickém švýcarsko-italském malíři Antoniu Ligabueovi. Foto: Chico De Luigi

Pohyblivé obrázky změnily svět a teď se samy mění. Umělecké filmy jsou dnes schopné dostat se přes streamovací platformy ke globálním divákům, zatímco zároveň roste regionální produkce, schopná distribuce jen v zemi svého původu, případně ve dvou třech dalších koprodukčních zemích. Mezinárodní trh si rozebrali velcí američtí distributoři a malí producenti často marně hledají sales agenty, kteří upřednostňují své stálé klienty.

Letos však nastal přelom – jihokorejský oscarový film Parazit znamená naději pro střední i menší producenty, kteří se cítí vývojem ve světě filmu zaskočeni. A kteří točí filmy bez velkých vizuálních efektů a v reálném světě.

Novou šanci jménem Parazit přivítaly nejen streamovací platformy, ale zejména tradiční distributoři. Parazitů je však nedostatek. Je dost filmového zboží a filmového artu, ale málo inteligentního mainstreamu.

Možná právě proto stále víc vznikají filmy, jejichž cílovým médiem je televize. Dostanou se sice na omezenou dobu do kin, ale jejich hlavním divákem je televizní konzument. Letošní Berlinale ukázalo tenhle vývoj názorně.

Nové vedení festivalu zviditelnilo „televizní“ kinofilmy ve snaze odpoutat se od velkých produkcí a star filmů alespoň v obou hlavních soutěžích a ve speciální části Evropského filmového trhu věnované televizním žánrům. Razantní růst televizního trhu v posledních letech si vynutil nové formáty, jimž festival vyšel vstříc.

Například italsko-švýcarský soutěžní film Zlé bajky (Bad Tales) je rozsekán do řady obrazů, které nejsou spojené přesnou dějovou linkou. Kdo vstoupí do děje v půli filmu, pochopí, o co jde, zejména s pomocí teletextu v televizi. Téma je neseno několika oblíbenými motivy, jako je dětská erotika nebo násilí v rodině. Tím je maximálně posílena komunikace s televizním divákem.

Právě tváří v tvář těmto změnám filmové krajiny se berlínský festival rozhodl věnovat hlavní soutěžní program a druhou soutěž zvanou Encounters artovějším filmům než dřív. Artový film je jistě dobré podporovat, ale přece jen příliš mnoho artu může být kontraproduktivní. Art (pokud nemá kontrapunkt v mainstreamovém filmu) má tendenci planět a vyžívat se v sobě samém. Také se tomu říká umění pro umění. Samozřejmě mimo jakékoli podezření z přílišné artovosti jsou chuťovky jako korejský film Žena, která prchala (The Woman Who Ran), umístěný pod horu Inwangsan v Soulu.

Film obsahuje v režii korejského mistra Hong Sang-sua tři rozhovory jedné ženy s kamarádkami v době, kdy je její muž na služební cestě. Jsou to rozhovory o drobných posedlostech a problémech života. Jedním z vrcholů je dialog o kočce, vedený v přítomnosti čtyřnohého tvora.

Alegorie generace Facebooku

Francouzsko-belgický film Vymaž historii (Delete History) režisérského dua Benoit Deléphine a Gustave Kervern je satirická montáž, odehrávající se na vesnici poblíž belgických hranic. Hrdinové jsou tu propojeni vychytávkami virtuálního světa, zejména sociálními médii, chytrými telefony, kliky, posty, případně internetovými obchody. Dvěma směšnohrdinskými postavami jsou místní zámečník Bertrand (Denis Podalydès) a osamělá matka Marie (Blanche Gardinová).

Oba se stanou obětí digitálních technologií, které mají jinak v podstatě rádi. Marii obloudí gangster a ve slabé chvilce ji natočí na video. Jde o smutnou komedii převedenou na plátno, strukturovanou do série výstupů v podobném duchu, jako je český film Vlastníci. Rozdíl je v tom, že francouzský zámečník se vydává na Mauritius, kde chce najít svou virtuální přítelkyni – marketérku Mirandu. A Marie odjíždí do Silicon Valley a snaží se prodrat k úložišti svého erotického videa.

Alegorie generace Facebooku a Googlu se hemží absurdními momenty, například Bůh je v pojetí režisérů hacker sídlící v turbíně větrné elektrárny. Další postavy trpí podobnými posedlostmi, buď jsou závislé na televizních seriálech, nebo bojují proti kyberšikaně. Druhý francouzský film v soutěži – francouzsko-švýcarská koprodukce Sůl slz (The Salt of Tears) v režii Philippa Garrela – přináší záchvěv francouzské nové vlny šedesátých let v moderní podobě. Černobílá romance zachycuje truhláře Luca, který chce studovat na odborné škole v Paříži.

Luc v Paříži obloudí Džemilu, a protože jde příliš rychle na věc, neuspěje u ní. Vyrovná se s tím avantýrou se spolužačkou Geneviève, která ho už od školy platonicky miluje. Geneviève však otěhotní a Luc se zachová podle. Nakonec si najde individualistickou Betsy. Ta ovšem přivede do společné ložnice kamaráda a Lucův sen o lásce začíná korodovat a nakonec se stane největším antihrdinou tohoto filmu o lásce. Postava opět trochu divná, neprůhledná, posedlá.

Italský film Ukrytý (Hidden Away) pojednává o naivistickém švýcarsko-italském malíři Antoniu Ligabueovi (1899–1965). Kongeniálně ho hraje Elio Germano. Proměna fyziognomie v jeho roli je srovnatelná s loňským filmem Berlinale U zlaté rukavice, kde v civilu pohledný herec Jonas Dassler hrál znetvořeného sériového vraha ze sedmdestátých let Fritze Honku. V italském filmu hledá režisér Giorgio Diritti paralelu mezi takřka zvířecím instinktem a šílenstvím nikdy neškoleného malíře a jeho manýristickou, tedy školenou malbou. Film sleduje malíře od dětství, kdy malý Antonio vypadá ještě normálně, ale už má podle slov své matky „ďábla v hlavě“. Později už je jako neřiditelný jedinec nucen opustit Švýcarsko a odejít do Itálie. Tam žije nejprve v lesní chýši jako divoké zvíře a jí kořínky, posléze ho zavřou do ústavu pro choromyslné. Vypadá jako bezdomovec a jako bezdomovec jedná.

Režisér si všímá záchvatů malířovy zuřivosti, ale naštěstí i uklidňující krajiny kolem Pádu. Ligabueův dobrý anděl a malíř Renato Mazzacurati však rozezná potenciál maleb a dostane ho do vyšší společnosti. Kritici umění mluví o instinktivní tvořivosti. Přichází velká chvíle poníženého člověka. Je to film o tom, co je to být jiný, žít mimo hlavní proud a nemít zastání – právě proto možná Ligabue tak rád maluje silné šelmy jako tygry, lvy a leopardy, které dovedou vítězit v boji o život. Film není striktně biografický a život malíře nelíčí do konce. V zásadě končí v době jeho uměleckého rozmachu, kdy si umělec, neznaje cenu peněz, pořídí auta a motorky za vše, co vydělal.

Posedlí a divní hrdinové

Zajímavé postavy minulosti a přítomnosti, pošetilí hrdinové, moderní Rusalka a starý dobrý Pinocchio (mistra Geppetta hraje Roberto Benigni) plní příběhy soutěžních i mimosoutěžních filmů.

Šílenci jako Ligabue nebo jistý Clint – americký režisér Abel Ferrara sám v psychopatickém filmu Sibiř (Siberia). Clint (Willem Dafoe) se svými sibiřskými huskyi přechází sněhovou planinu (jsou v ní ale vidět alpské vrcholky), dostává se na poušť a vrací se do země ledu.

Tato náměsíčná cesta jedince neschopného žít s kýmkoli pohromadě (kromě psů) je naplněna citacemi z Ferrarových starších filmů a natočena za evropské peníze. I tento film nebude schopen klasické distribuce podobně jako některé starší Ferrarovy filmy.

Je jasně patrné, že tito zvláštní hrdinové lákají nové vedení Berlinale víc než politická prohlášení, jimž dával festival přednost dřív. Samozřejmě, do Berlína v rámci festivalu zavítala Hillary Clintonová, jako hlavní postava čtyřdílného dokumentárního seriálu Hillary, a nazvala úřadujícího amerického prezidenta „nebezpečím pro demokracii“. Tím se však politické vody zatím vybouřily a nastoupili opět posedlí a divní hrdinové.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější