Deník N

Van Gogh udělal pro moderní umění uříznutím ucha pomalu tolik, co svými obrazy, tvrdí popularizátor umění Michael Třeštík

Michael Třeštík před svými kresbami křídou. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Michael Třeštík před svými kresbami křídou. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vystudovaný architekt, spisovatel, sběratel a popularizátor výtvarného umění, filmový producent a dramaturg řady snímků své manželky dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Na nedávném křtu představil dvě knižní novinky Umění vnímat umění pro děti a rodiče a autobiografický text Aspoň jsem to zkusil.

O umění jste napsal, že je to „něco, co se někdy vůbec k ničemu účelnému nedá použít, ale přitom cítíme, že to má smysl“. Jaký?

Umění ve vás dokáže vzbudit otázky a emoce, které jste nečekal. Umí vás překvapit, vychýlit, vykolejit a přinutit přemýšlet, přijímat či odmítat. Ukládáte si do hlavy, jak taky něco může vypadat, umění vás učí reagovat na nové podněty. Umění o moc větší význam nemá, ale myslím, že tohle bohatě stačí.

Co tedy znamená rozumět umění? 

Myslím, že to neznamená nic. Tvrdošíjně tvrdím, že umění se nechápe, ale vnímá. Rozumíte Novosvětské od Dvořáka? Ne, působí na vás, jsou místa, kde vás vzrušuje, jsou místa, kde vás trošku nudí a čekáte, až přijde další věta, ale nic z toho není rozumění. Rozumět umění musí kurátoři, kunsthistorici, teoretici, obchodníci nebo restaurátoři, ale to „rozumět“ u každého z nich znamená něco jiného, a u všech dohromady něco jiného, než potřebují diváci.

Vaše nová knížka Umění vnímat umění pro děti a rodiče, které sám familiárně říkáte Prcek, je logickým pokračováním vaší předchozí popularizační práce. K té vás vede nespokojenost s tím, jak se umění učí a vykládá. Bere se jako vážný náročný úkol, jako divákova zkouška, ve které může selhat a nepochopit. Proč je to podle vás špatně?

Nechci generalizovat, samozřejmě jsou výjimky a některé hodně čestné, ale umění nám většinou vykládají kunsthistorici. A většinou ho vykládají z perspektivy svého oboru, tedy historie umění. To je ale úplně jiný obor než umění. Oni mluví k laikům jako k lidem, kteří se chtějí naučit dějiny umění. Dějiny umění jsou o vztazích, vlivech, školách, datech a názvech, obrazy samotné k nim prakticky nepotřebujete. Na zkoušku z italské renesance jsem se kdysi učil z Mutherových dějin malířství, kde jsou černobílé reprodukce tak pět krát tři centimetry, a dostal jsem za jedna. Ale laik se většinou nechce naučit dějiny umění, nýbrž naučit se koukat na obrazy. Mnohý kunsthistorik nechápe, že je v tom rozdíl.

Přijde mi, že kniha může být užitečná nejen pro děti, ale i pro dospělé, kteří neměli štěstí na dobrého průvodce po uměleckém světě. Mohla by to být pro ně nová šance, už proto, že říkáte, že o umění není nutné dopředu nic vědět. 

Ne. Ono je dobře, když o tom člověk něco ví, a čím víc, tím líp. Ale v drtivé většině případů je to tak, že nevíte nic. Přijdete do galerie a znáte tam deset jmen, zatímco zbytek vám vůbec nic neříká. To je standardní divácká zkušenost. Stojíte před obrazem, o kterém nic nevíte. A na to musíte být připravený. Na těch deset obrazů, které jste už několikrát viděl, připraven být nemusíte. Děti nejsou hloupější než dospělí a dospělí většinou nejsou připravení o nic víc než děti, tak jsem ze začátku myslel, že to bude jen problém jazykový, že prostě uberu cizí slova a budu všechno říkat jednodušeji, ale zjistil jsem, že to je omyl. Když chcete něco říct jednoduše, musíte

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější