Roboti v uniformě: autonomní zbraně jsou strašidelné, ale nevyhnutelné
Autonomní zbraně vznikly ve chvíli, kdy první pravěký lovec nastražil oko na králíka. Anebo vykopal jámu zakrytou větvemi, do níž se mělo chytit něco většího, třeba i člověk. Past funguje sama, lovec či útočník se nemusejí zapojit osobně. V tom se shoduje s moderními robotickými zbraněmi, existujícími i těmi, které se teprve chystají.
Samonaváděcí torpédo postavili jako první Němci během druhé světové války. Bylo vybaveno mikrofonem. Pod vodou se nese zvuk velmi dobře. Když torpédo G7e/T4 Falke zachytilo hluk blízké lodi, stočilo své kormidlo k jeho zdroji a rozjelo se tím směrem. Falke („Sokol“) byl pomalý a dovedl dohnat jen angloamerické obchodní lodě, součást konvojů přes Atlantik. Tento nedostatek odstranil novější model Zaunkönig („Střízlík“), schopný potápět i válečné lodě nepřítele. Jenže nejen nepřítele. Torpéda třídy Střízlík potopila i dvě německé ponorky, které je předtím vypustily. Otočila se po zvuku nejbližšího lodního šroubu.
Kriegsmarine proto musela přijmout obranná opatření vůči vlastním autonomním zbraním. Akustický senzor torpéda se aktivoval zpožděně, až čtyři sta metrů od ponorky. Také se doporučovalo, aby ponorka jednoduše vypnula motory a zůstala po dobu aktivity torpéd zcela v klidu. Nechtěné útoky na vlastní plavidla tak ustaly. Spojenci se ale rychle naučili, jak se proti Střízlíkům bránit: vypouštěli akustické bóje, které nalákaly torpéda na sebe. Tím však zároveň konvoje hlasitě signalizovaly svou polohu. Němci ještě před koncem války vyvinuli lepší akustický detektor schopný spolehlivě rozlišit bóji od lodě. Stejně jako v mnoha jiných oblastech i v oboru autonomních zbraní se tak rozběhly závody ve zbrojení přetrvávající dodnes.
Zcela moderním příkladem autonomní zbraně je izraelský bezpilotní letoun Harop („Harpyje“). V základním režimu fungování automaticky vyhledává zdroje rádiového vysílání – především, ale nejen radary – a pak na ně útočí v kamikadze stylu. Zasáhne tedy cíl, zničí ho náloží, kterou nese, a tím pochopitelně zničí i sám sebe. Nenajde-li během operačního nasazení vhodný cíl, vrátí se na základnu. Dovede zůstat ve vzduchu až šest hodin a pokrývat okruh o průměru 1000 km. Cíl si volí sám, nepotřebuje k tomu pokyn ani souhlas člověka (ledaže je přepnutý do manuálního režimu). Ničení pozemních radarů je vysoce účinnou taktikou proti tankům, raketometům a jiným pozemním zbraňovým systémům, jež se vesměs bez zaměřovacích radarů neobejdou.
Ani Harpyje není skutečnou robotickou zbraní, důležité ale je, že se zcela obejde bez člověka v řetězci rozhodování a velení. Vznáší se a čeká, kde se objeví něco, co se shoduje s její představou cíle. Pak zaútočí. Chce-li útočník použít samonaváděcí torpédo či raketu, musí mířit, tedy předem vědět, kde cíl je a tím pádem také co tím cílem je: čistě vojenský objekt? Civilní využitý jako krytí pro bojovníky? Záměrně klamný cíl? Nebo nevhodný cíl, produkt špatné výchozí informace? Tohle uvidí člověk, vyhodnotí a rozhodne. (Často pod tlakem, ve spěchu a s neúplnými znalostmi, ale to je jiná věc.) Harpyje jsou záměrně navrženy tak, aby se o takové rozlišení nestaraly. Tím se liší od mnohem známějších
