Radikální politika vám dá pocit, že doopravdy žijete, říká napravený neonacista
Česky vyšla pozoruhodná kniha Moje vlast! s podtitulem Proč jsem byl neonacista. Její autor Christian Weissgerber, bývalý aktivní čen východoněmecké neonacistické scény, kombinuje osobní zpověď s pronikavou analýzou vnitřních pohnutek i vnějších faktorů, které mohou člověka přivést na tuto cestu. Deník N s Christianem mluvil na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
V dnešní době jsou nesmírně populární válečné filmy a dokumenty o Hitlerovi. Domnívám se, že divákům a čtenářům dělá dobře pohybovat se mentálně ve světě, který je černobílý a je jasné, kde se dělí dobro od zla. Je toto důvod, proč člověk vstoupí do neonacistického hnutí? Touha vidět svět jednoduše?
K neonacistům se nedáte jen kvůli nějakému jednomu konkrétnímu důvodu, většinou to bývá celý mix příčin a to, co jmenujete, je jen jedna z nich. Pocit, že můžete vzít věci do svých rukou, že umíte rozlišit, kdo je dobrý a kdo zlý, že víte, co je potřeba udělat, je velmi úlevný ve světě, který se vyznačuje narůstající komplexitou.
Kolem nás je mnoho informací, mnoho životních stylů. Radikální politika vám v takové situaci strukturuje den mnohem pohodlněji a také vám dá pocit, že doopravdy žijete.
Hodně lidí se radikalizuje z tradičních křesťanských rodin, které také mají svou pevnou strukturu, kterou vám dává víra. Nejde jen o ten řád, je to také touha být na té správné straně barikády.
Určité narativy vám vnuknou přesvědčení, že něco prostě musíte udělat, že něco musíte zastavit. Hodně z těch narativů má v sobě apokalyptický tón. Když budete naslouchat pravicovým politikům, uslyšíte mnoho slov o vymírání bílé populace, o zániku árijské rasy. Ten tón zániku nám říká, že to všechno se děje právě teď, a proto musíme jednat a jít do boje proti těm, kteří za to mohou.
Nesmíme ale zapomenout ostatní faktory. Například pocit, že jste jedním z posledních skutečných německých rytířů, kteří bojují proti zániku vlastní rasy a kultury… Takový narativ je pro mladé lidi dost cool, protože se díky němu mohou cítit jako hrdinové.
Odborník na historický fašismus Roger Griffin popisuje, že zakladatelé fašistického hnutí měli doopravdy pocit, že stojí na samé výspě lidských dějin, na pokraji útesu historie. Že celý svět potřebuje radikální změnu, protože už není zastřešován tradiční spiritualitou. Mají současní neonacisté podobné pocity i dnes?
Určitě, ale nejen oni. Je to vlastně i hnutí nacionálních populistů, používají stejné argumenty. Griffin hovoří o palingenezi, podle které se musíme vrátit zpět do dob, kdy vše ještě mělo smysl.
Nacionální populisté v Německu například kladou zlatý věk někdy do 50. let minulého století a tvrdí, že rok 1968 všechno dobré rozmetal, jiní se vracejí dál do minulosti. Ale také používají stejný argument, že žijeme v dekadentním světě, kde se vše rozpadá a stabilitu nalezneme jen tehdy, když budeme do budoucnosti couvat zády.
Proč jsou pro Němce tak lákavá zrovna 50. léta?
Je to stesk po