Rushdie je v nové knize Zlatý dům méně pohádkový. Pro dobro věci
Salman Rushdie napsal další román pro své věrné čtenáře. Tímto nechce být řečeno nic jiného, než že knihu nejlépe ocení ti, kteří jsou obeznámeni s autorovými předchozími díly a kteří disponují kulturní výbavou k pochopení různých narážek a odkazů.
V takovémto rámci bude Zlatý dům fungovat velmi dobře. Jiné čtenáře asi osloví jen stěží. Je ale otázkou, zda o to usiluje.
Toto je totiž román o bublinách. Ty se v poslední době staly frekventovaným pojmem, často používaným v negativním významu, zejména jako něco, co znemožňuje nahlédnout jinou perspektivu, co deformuje pohled na realitu. Rushdie, aspoň nakolik lze usuzovat z jeho nového románu, si toto úplně nemyslí. Bubliny jsou nezbytnou součástí života. Jsou tím, čemu se kdysi říkalo komunita. V jistém smyslu v tomhle přitakání bublinám tkví cosi, co jde proti víře v globalizaci. Ta bude vždycky existovat jen povrchně, protože se znovu a znovu budou objevovat nové bubliny.
„Měl jsem s profesory šťastné dětství. V samém srdci bubliny se nacházely Zahrady a Zahrady dávaly bublině srdce. Vyrůstal jsem v okouzlení, v bezpečí, v kokonu utkaném z hedvábí liberálního městského centra a to mi dodávalo naivní pocit odvahy, přestože jsem věděl, že za hranicemi tohohle čarovného hájemství čeká quijotského blázna svět s temnými větrnými mlýny,“ říká vypravěč románu René Unterlinden a zavádí nás do své „bubliny“ uprostřed New Yorku.
Tajemství rodu Goldenů
René se pohybuje kolem filmu. Vystudoval filmová studia, má hrát Nicka Carrawaye v parodické verzi Velkého Gatsbyho a zároveň hledá námět na svůj vlastní film (mezi odkazy k jeho oblíbeným filmům snímkům se mimochodem mihnou i Ostře sledované vlaky). Nachází jej v rodině Goldenových žijící v těsném sousedství. Tedy rodina to není úplná, navíc je poněkud – aspoň zpočátku – záhadná. Hlava rodiny, excentrik, který přijal jméno Nero Julius Golden, je podnikatel s temnou minulostí, o níž se čtenář více dozví v závěru knihy. Po ztrátě své ženy, jež se stala obětí
