Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Film 1917 jako souvislá jízda válkou dospěl na hranice technických možností

George MacKay ve snímku 1917. Foto: Vetical Entertainment
George MacKay ve snímku 1917. Foto: Vetical Entertainment

Mnozí očekávali, že Oscara za nejlepší film si odnese právě snímek čtyřiapadesátiletého tvůrce Sama Mendese. Nestalo se, přesto film vyvolal velký ohlas, i pro svou technickou stránku. Premiéru má za týden, ale dnes, 19. února, jej můžete vidět v předpremiéře v pražském Edison Hubu, a zároveň se zúčastnit i besedy s autorem tohoto textu.

Britský režisér Sam Mendes už jednou „dokonalý“ film natočil – byl to hned jeho první celovečerní počin Americká krása v roce 1999, v němž odhalil morální podhoubí amerického předměstí a nastupující krizi generace boomers. Získal pět Oscarů a patří mezi dvacet nejvýdělečnějších snímků všech dob při zohlednění poměrů nákladů a tržeb.

Od té doby Mendes s každým filmem zkouší něco jiného, ale nikdy to není automatický kandidát na výroční ceny ani komerční megahit. Stylová retro gangsterka Road to Perdition s Oscarem za kameru a tržbami tak akorát, aby nešlo o propadák, protiválečný Mariňák z prostředí Perského zálivu, bez Oscara a propadák, manželské drama z 50. let Nouzový východ, nějaké nominace, ale propadák. Pak dvě bondovky, Skyfall a Spectre, ohromné tržby, ale pochopitelně bez Oscarů za režii či film.

Mendesovo nejnovější dílo, válečné drama z první světové války, nazvané pouhou číslovkou 1917, stálo sice kolem 100 milionů dolarů, ale celosvětově už utržilo přes 320 milionů, oscarových nominací bylo deset a z toho se tři proměnily – za mix zvuku, vizuální efekty a kameru. Přitom měl těžké soupeře – u kamery černobílý Maják, Jokera nebo Tenkrát v Hollywoodu, u triků Avengers, Hvězdné války či Irčana s omlazovacími efekty, které z téměř osmdesátiletých herců udělaly čtyřicátníky.

Letos nestačilo být jen perfektní

Na 1917 vskutku je mnoho výjimečného. Zároveň je to však film, jaký dnes už Oscary nevyhrává. Sice se to čekalo, neboť kromě Zlatého glóbu za drama a britských cen BAFTA dostal i cenu Amerického cechu režisérů, což obvykle předznamenává oscarové vítězství, ale letos bylo něco jinak. 1917 totiž přesně zapadá do okruhu filmů, které nikomu příliš nevadí, každému se víceméně líbí, dovede ohromit nějakou stránkou (zde především kamerou), ale celkově nezanechává dojem, že jde o dílo, které by v sobě mělo patřičnou naléhavost, aktuálnost nebo komplexnost. To letos splňoval jihokorejský film Parazit, břitká sociální satira, která volně přeskakuje od komedie přes thriller až k hororu a vypráví pomocí architektury jednoho domu, kolik vrstev mají společnost i lidská duše, naše černé svědomí i zářivé sny.

1917 se vedle Parazita, ale třeba i Jokera, který vypráví o nespokojenosti mladých nezadaných mužů v moderních velkoměstech, jeví jako cosi beznadějně zastaralého. Útrapy v zákopech první světové války, patriotismus a hrdinství jednotlivce – s takovými tématy se Oscary daly vyhrávat naposledy před dvaceti lety, někdy za časů Zachraňte vojína Ryana (1997). Jediný film s válečnou tematikou, který od té doby bodoval, byl

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější