Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pod Londýnem narazíte spíše na koncert drum’n’bassu než na Balroga, říká autor městské fantasy Aaronovitch

Ben Aaronovitch byl v Česku již podruhé. Foto: Richard Klíčník, Argo
Ben Aaronovitch byl v Česku již podruhé. Foto: Richard Klíčník, Argo

Jedním z hostů prvního ročníku Comic-Conu Prague byl i britský spisovatel Ben Aaronovitch. Jeho série příběhů konstábla Petera Granta, který v Londýně vyšetřuje případy, v nichž je zapleteno nadpřirozeno, jsou v současnosti celosvětově možná nejpopulárnějším zástupcem tzv. městské fantasy.

V češtině nedávno vyšly Zvony Londýna, osmá kniha ze série Řeky Londýna. Jak byste ji představil čtenářům, kteří s ní nemají zkušenost?

Řeky Londýna byly román, který jsem si nejprve psal vyloženě pro sebe a až později jsem k němu našel agenta, nakladatele a to všechno okolo. Myslím, že ten osobní vklad pak knize pomohl, aby si ji čtenáři tak zamilovali. Je to příběh o tom, jak obyčejný londýnský policista zjistí, že existuje nadpřirozeno, a dokonce speciální policejní oddělení, které se jím zabývá, pokud je zapleteno do zločinu. Je to doufám napínavá a zábavná série, která se dost nečekaně rozrostla. Momentálně existují i komiksy a píšu příběhy ze stejného světa, kde už Peter Grant nemusí být hlavní postavou.

Peter Grant je velký fanda architektury a jazzu, že?

Ne úplně. Určitě je fanda do architektury. Když tuhle svou volbu dnes s odstupem hodnotím, musím uznat, že to z mé strany bylo docela bláznovství, protože já k jejím fanouškům rozhodně nepatřil. Takže jsem toho musel spoustu nastudovat. Opravdu spoustu. Zjistil jsem přitom, že mě vlastně nezajímá taková ta velká architektura, znáte to, pamětihodnosti a co musíte vidět, než zemřete. Spíš mě zaujalo, jak budovy a naše činnost ovlivňují krajinu a vůbec prostředí, v němž žijeme, a jak žijeme. I proto se jeden z románů série (Prokleté domovy) odehrává v hodně specifickém, prokletém činžáku.

Ten jazz jste si musel také nastudovat?

Ne tolik, mám kamaráda, který ví o jazzu úplně všechno, takže získat informace z téhle oblasti bylo o dost snazší. Každopádně se ale jednalo z mé strany tak trochu o vtip, protože Peter není fandou jazzu – je synem jazzového muzikanta, takže o něm ví první poslední, ale zároveň má odstup. Víte, není to tak dávno, kdy britská detektivka zažila obří vlnu detektivů, co poslouchají jazz, mluví o jazzu, hrají jazz a do toho pijí skotskou. Chtěl jsem si z nich trochu vystřelit. Peter ví asi o jazzu víc než kdokoliv z nich, ale rozhodně si to neužívá, spíš mu to vadí.

Podobným typem detektiva je ostatně ten z knih vašeho spolupracovníka…

Andrewa Cartmella, to je právě ten kamarád. Je fakt do jazzu blázen. Když něco potřebuju vědět, stačí se ho zeptat. Známe se už dlouho, dělali jsme spolu na seriálu Doctor Who, píše mi scénáře ke komiksovým Řekám Londýna a jako spisovatelé jsme tak nějak rostli společně, i když si myslím, že on je mnohem víc cool. Krom jiného nás spojuje přesvědčení, že nemusíte být jen seriózní, nebo jen vtipný. Jde dělat obojí a my se o to ve svých knihách snažíme.

Osobně nepatřím k fanouškům tohohle seriálu, ale jeden čas jsem měl pocit, že každý, kdo dělá v Británii fantastiku, prošel školou Doctora Who…

Jistě, je to totiž naše rodinné stříbro. Musíte si uvědomit, že hrozně dlouho to byla jediná možnost, jak jste se mohli seriózně v Británii živit sci-fi. Ten seriál

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější