Island je v genderové rovnosti na míle před námi, i tam ale ženy berou téměř o pětinu méně než muži
Glosa: Představte si, že by se třeba prezident Svazu průmyslu a dopravy rozhodl založit novou konzervativní stranu. A že by si k tomu přizval nějakého politicky zkušenějšího konzervativce, dejme tomu Václava Klause mladšího. Aby nahnali snadné politické body, rozhodnou se poměrně brzy k odvážnému kroku. Vezmou připravovaný návrh osvědčení o rovném odměňování, který už je na bázi dobrovolnosti mezi zaměstnavateli a odbory projednán, a prosadí ho jako povinný pro všechny zaměstnavatele s více než pětadvaceti zaměstnanci. Celé se to seběhne tak rychle, že i lidé z odboru rovnosti Úřadu vlády zůstanou stát s otevřenou pusou.
Absurdní, že? A přece se to zhruba takhle přihodilo. Nelekejte se, samozřejmě se to nestalo u nás, ale na Islandu, který je dlouhodobým šampionem genderové rovnosti. Byla jsem začátkem února součástí skupiny, která se na ten zázrak jela podívat osobně.
Island má za sebou dlouhou cestu. První legislativu k rovnému odměňování přijali už v roce 1961, v roce 1975 následovala legendární islandská stávka žen, kterou si Islanďanky v dobách nespokojenosti opakovaně připomínají. V roce 1980 byla zvolena první prezidentka, od roku 1995 je genderová rovnost součástí ústavy. V roce 2000 přišly legislativní změny v oblasti rodičovské, o pět let později také první (a poslední) kvóty.
Dalším krokem je tedy
