Deník N

Pracovat osmnáct hodin je jako pít lahev vodky denně. Není to k chlubení, říká psychiatr o „dříčích“ v politice

Psychiatr Tomáš Rektor. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Psychiatr Tomáš Rektor. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Psychiatr Tomáš Rektor se věnuje workoholismu více než patnáct let. Člověk trpící touto psychickou nemocí podle Rektora nemá nadhled, neovládá své emoce a dělá chyby, protože nespí. Na voliče ale takoví politici fungují, protože je v nás už od dětství zakořeněno, že „kdo maká, ten je dobrý a úspěšný“.

Když vám někdo vykládá, že pracuje třeba osmnáct hodin denně, vidíte před sebou „borce“, nebo člověka s psychickým postižením?

Mně skoro nikdo neřekne, že pracuje osmnáct hodin denně, protože ti lidé mají trošku sebereflexe. Respektive když tu sebereflexi mají, snaží se přede mnou vypadat normálně. Oni tuší, že bych je nevnímal jako borce, ale jako člověka s psychickým problémem. Někteří lidé ale tu sebereflexi naopak nemají a obrovský problém je, že ve skutečnosti ani nevědí, jak moc pracují.

Často srovnávám workoholiky a alkoholiky. Alkoholismus vnímáme jasně jako problém. Když za vámi alkoholik přijde a vy se ho zeptáte, kolik toho vypije, on řekne: „Vypiju občas něco.“ A najednou zjistíte, že včera vypil lahev. A den předtím lahev. A den předtím taky lahev. A začíná to být jasné. Ale u workoholiků se ten čas těžko určuje. Třeba výkonní manažeři nesedí v kanceláři šestnáct hodin. Oni tam jsou třeba osm až deset hodin denně. Mezitím ale chodí na nějaké pracovní schůzky, vyřizují telefonáty, maily, přijdou domů, navečeří se, sednou si k počítači… Ta práce je rozplizlá a oni nejsou schopni ani říct, kdy jejich práce vlastně začíná a kdy končí.

Když se tedy premiér Andrej Babiš chlubí tím, že pracuje 15 až 18 hodin denně, říká o sobě, že nemá sebereflexi. 

Je to podobné, jako kdyby se chlubil tím, že denně pije půl lahve až celou lahev vodky. To je výrok na podobné úrovni.

Proč to tedy na voliče funguje pozitivně? Je to obvyklá reakce, nebo je to specifikum české společnosti, že na tuhle vlnu naskakuje?

Rozhodně to není specifikum jen české společnosti. Chodí ke mně třeba i američtí klienti, kteří pracovali ve velkých firmách, a stěžují si, že nejsou schopni pracovat víc než čtrnáct hodin denně. A že potom už ztrácejí koncentraci. První, co jim na to řeknu, je, že každý ztrácí koncentraci nikoli po čtrnácti, ale už třeba po deseti hodinách. Nebo dříve. Každá závislost má svoji racionalizaci. U každé závislosti máte nějaký důvod, proč ji děláte.

A taky důvod, proč se jí chlubíte.

Jasně. Jsou závislosti, kterým se říká ctnostné. A naprosto typická ctnostná závislost je právě workoholismus, protože klasický workoholik nemá pocit, že pracuje moc. On má pocit, že ostatní pracují málo. Klasická odpověď je: „Kdyby pracovali všichni stejně, jako pracuju já, tak by bylo líp.“

„Ano, bude líp.“

Jasně. V naší zemi by bylo líp, kdybychom

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější