Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Zase virus! A hned v několika podobách, v ruském podání i s humorem. Nechybí ani Křeček a StB

Čtvrtečním výsledkem našeho snažení vás provede Petra Procházková.

Příběhy lidí, kteří se střetli s koronavirem SARS-CoV-2, jsou vesměs dramatické, někdy hodně smutné, jindy méně. Dokazují to příběhy osmačtyřicetileté Čchen Chuej-lan a dvaapadesátileté Čang Lan, které přijely do Wu-chanu léčit nemocné.

Magdalena Slezáková pro nás zprostředkovala jejich očima, co se tam, v místě izolovaném od světa, děje. „Myslely jsme, že umrzneme.“ Nemocné zdravotní sestry ve Wu-chanu skončily na ulici – takhle dopadly, když rentgen ukázal plicní infekci a teploměr naměřil horečku.

„Právě teď zdravotníci nepotřebují veřejné chvalozpěvy o ‚andělích v bílých pláštích‘, ale silnou ochranu, ohleduplnou péči a upřímné porozumění. Tato ochrana se musí vztahovat nejen na jejich tělesné a duševní zdraví, ale také na podporu jejich rozvoje jako specialistů i práv a důstojnosti jako občanů.“ (Caixin) Foto: Li Che, Sin-chua, LANA via Reuters

Tohle našinec nechce vědět. Skoro si chce namlouvat, že jsme v té nejbezpečnější zemi na světě, kam žádný vetřelec nepronikne, a tak se nás právě tyto asijské tragédie netýkají. Jenže tenhle příběh je i o nás, a má celkem dobrý konec. Tedy zatím. Doporučuji si ho přečíst nejen proto, že nás přitahují cizí neštěstí, popřípadě krvelačné tragédie a horory, ale i proto, že nám dává tak trochu návod, jak katastrofy, těžká životní období, nemoci i nejrůznější havárie přežít. Chce to nemyslet jen na sebe a vlastní bezpečí.

Představa, že v Bruselu je spíš nuda než švanda a že tam je větší koncentrace lidí bez smyslu pro humor než kdekoliv jinde, je náhle rozbita článkem Markéty Boubínové “Pojmenujme jednací sál v Bruselu ‚Štrasburk‘, ušetříme za dojíždění, navrhuje europoslanec – smutný recesista“. Už konstatování, že je bruselský recesista smutný, musí každého vyburcovat ke zjištění proč. A když se začte do toho, jak se autorka s třiatřicetiletým Nico Semsrottem, poslancem za německou recesistickou stranu Die Partei (Strana), setkala, zjistí, že bere EU seriózněji, než by se mohlo zdát.

I když například své názory vyjadřuje také tím, jak se obléká, myslí většinu věcí, které prosazuje, smrtelně vážně. Ono často za úvahu to, na co poukazuje, stojí.

Třeba že se celý eurounijní ansámbl každý měsíc musí táhnout 450 kilometrů tam a zpět, mezi Bruselem a Štrasburkem. Má recept na to, jak ušetřit půl miliardy eur a vyhovět všemu, na čem se kdysi poslanci usnesli. A spoustu dalších nápadů, takže ten rozhovor stojí za přečtení už jen proto, že některé jsou inspirativní i pro náš domácí politický rybníček.

Ještě jeden rozhovor mě inspiroval, i když tenhle k něčemu úplně jinému. Renata Kalenská si tím svým nevtíravě důsledným a chvílemi naléhavým způsobem povídala s disidentem Radkem Schovánkem. Vzpomínal na zvláštní výročí – v sobotu to bude třicet let od chvíle, kdy byla zrušena StB.

Znám z Ruska populární pořekadlo: „Bývalí agenti neexistují.“ Hodně mi připomnělo to, co tvrdí pan Schovánek: „StB nikdy zrušena nebyla.“ Lekli jste se? Já ano. Pročítám pečlivě všechno, co člověk, který několik let pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů, řekl. Jak osvěžující je pohled statečného člověka, který vám na choulostivé otázky neodpovídá „někdo“ nebo „něco“, popřípadě „nebudu jmenovat“. On jmenuje a je mrazivě konkrétní. Prý dodnes v policii slouží stovky bývalých příslušníků StB. Vadí to, nebo ne? To ať si každý rozhodne sám. Tenhle skvěle vedený dialog pomůže každému se alespoň trochu ve svém morálním soudu orientovat.

Rakovina prsu je strašák každé ženy, a když vidím titulek, který mi naznačuje, že se o ní něco dozvím, hned na něj klikám. Tím spíš, když tuším, že nepůjde o žádnou propagaci zázračných metod, ale seriózní pojednání, byť s respektem k alternativním metodám, který i po tomhle textu chovám.

Z článku Ivy Bezděkové „Alternativní metoda slibuje, že pozná nádor prsu podle barvy. Lékaři jsou z ní zděšeni“ vyplývá, že tzv. termografie je přinejmenším hodně sporná a každá z nás by si měla rozmyslet, zda za ni hodí na dřevo pěkných pár tisícovek. Mám pochopení i pro léčení přírodními prostředky, i pro celostní medicínu. Ale když někdo, kdo nabízí poměrně drahou diagnostiku, novinářům odmítá vysvětlit, v čem je její přínos, přinejmenším to ve mně vyvolává podezření.

V zítřejším papírovém vydání, které se ve vlaku čte mnohem komfortněji než elektronické, už proto, že vám soused může koukat přes rameno, mimo jiné najdete:

  • Rozhovor s odcházející ombudsmankou. Koukám, že s ní mám podobné pocity, ale já na rozdíl od ní nemám vhled do úřadu, do kterého nastupuje pan Křeček. „Cítím smutek. Úřad Křečka ale ustojí,“ říká končící ombudsmanka Šabatová.
  • A také si můžete hned jako zákusek dát vysvětlení, jak vidí své poslání samotný nový ombudsman: „Nejsme úřad na ochranu lidských práv, to je omyl,“ říká pan Křeček.
  • Hlad po historii utiší Filip Vojtášek článkem Proč Američané před 75 lety bombardovali Prahu? Mýty kolem náletu žijí dodnes.
  • K běžné porci článků tentokrát, jako každý pátek, přidáváme Kontext. A v něm zjištění: O osudu dětí se rozhoduje v jejich šesti letech, říká socioložka zabývající se segregací.

Samozřejmě i spoustu dalších věcí, stačí zalistovat.

Na Východ!

No a co se děje a o čem se mluví na Východě? Stejně jako u nás, o koronaviru. A také o měnící se ruské ústavě. Ale zdá se, že koronavirus v této soutěži jako strašák vítězí.

Je pravda, že Rusové to mají do Číny blíž, a i když zavřeli společnou hranici, virus ani ruský pohraničník nemusí zastavit. Takže obavy jsou namístě.

 

Jasně že z lidské tragédie si nikdo nemá dělat legraci. Ale Rusové i tohle umějí skvěle a černý humor patří do pokladnice ruského národního bohatství. Takže vás o něj neochudím a věřím, že to, jak Rusové dokážou s nadhledem vidět i sami sebe, nikoho nepohorší. Naopak. Například já je kvůli tomu miluju. Mimochodem, tohle pochopíte i bez znalosti jediného ruského slovíčka. Chce to jen vydržet do konce.

 

 

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější