Vyhráli jsme my, takže vy musíte „shut up“, zní manifest neliberální demokracie
Esej Jana Moláčka: Ten moment nemohl být výmluvnější. Prezident Donald Trump si v kongresu vychutnává ovace republikánů po tradičním „God bless America“ na konci svého projevu o stavu unie. Za jeho zády předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová s kamennou tváří trhá na kusy jeho tištěnou verzi. Gesto pohrdání, ale i zoufalé bezmoci tváří v tvář soupeři, kterého zdánlivě nedokáže nic zastavit.
Každý den o tom přináší nové důkazy – úspěchy neliberálních politiků, myšlenek a trendů v posledních letech nejsou výjimky, ale nové pravidlo. Výjimkami, které ho potvrzují, jsou naopak stébla, kterých se liberálové chytali v naději, že se vítr konečně otáčí – vítězství Emmanuela Macrona, Alexandra Van der Bellena nebo Zuzany Čaputové, například.
Vítr se ale neotáčí, v plachtách ho má odpor proti liberalismu. Až si to liberálové naplno přiznají, získají hned dvakrát. Zaprvé si otevřou cestu k úvahám, proč to tak je a jak to změnit. A zadruhé nebudou tak snadno podléhat frustraci, kterou si teatrálně na potištěném papíře vybíjela i Pelosiová – matadorka s více než třemi dekádami nejvyšší washingtonské politiky v těle.
Frustrace je pochopitelná. Jakákoliv snaha prosadit liberální řešení v posledních letech připomíná pádlování proti proudu. O každý centimetr je potřeba bojovat, často ale i po vyčerpávající námaze zjistíte, že jste pořád na stejném místě, nebo dokonce o kus zpět. Liberálové se utěšují, že bez vynaloženého úsilí by to bylo ještě horší, což je jistě pravda. Ale současně vědí, že jim síly nevydrží věčně. A že to tedy nejspíš brzy horší bude.
Každý drobný posun směrem k pevnějšímu ukotvení nebo rozšíření práv a svobod je nepředstavitelná dřina, pokud se ho vůbec podaří prosadit. Není to přitom tím, že by protistrana vyvíjela větší úsilí opačným směrem. Odpůrcům liberalismu se daří vítězit bez velké námahy. Jako by se oni naopak vezli s proudem.
Příkladů je mnoho, v Česku třeba snaha prosadit
