Demokraté Trumpovým impeachmentem rozehráli politické divadlo, do voleb jim rozdalo pár dobrých karet
Analýza Jiřího Pehe: Poté co americký Senát odmítl ústavní žalobu na Donalda Trumpa vinící ho ze zneužití moci a pohrdání Kongresem, a tím také jeho odvolání z prezidentské funkce, začaly se množit úvahy, že Trump má zásluhou tohoto „vítězství“ téměř jisté své znovuzvolení v listopadových volbách. Hlubší pohled na americkou politiku i prezidentské klání, opírající se o průzkumy veřejného mínění a sociologické studie, ale naznačuje, že to tak vůbec být nemusí.
Pro Trumpovo znovuzvolení mluví prozatím zejména dobré výsledky americké ekonomiky, jakož i skutečnost, že se od vzniku Spojených států jen málokdy stalo, aby prezident neobhájil svůj mandát (i když i z nedávné minulosti známe výjimky z tohoto pravidla – Jimmy Carter to nedokázal v roce 1980, Georgi Bushovi staršímu to v roce 1992 překazil Bill Clinton).
Odvrácení impeachmentu vypadá na první pohled jako Trumpovo vítězství. Ve skutečnosti zatím vůbec není jisté, jaký vliv budou na prezidentské volby mít jak samotný impeachment, tak jeho odmítnutí Senátem. Demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů od počátku věděla, že Senát Trumpa nesesadí, protože republikáni mají v druhé komoře Kongresu pohodlnou většinu. A v obou předchozích případech, kdy řízení o sesazení prezidenta dospělo až do Senátu, nehlasoval proti prezidentovi ani jeden zákonodárce z jeho vlastní strany.
Impeachment jako politické divadlo
Demokraté tedy pojali řízení o impeachmentu především jako politickou show, která od počátku cílila především na americkou veřejnost. Průzkumy veřejného mínění téměř po celou dobu jednání o impeachmentu ukazovaly, že mírná většina americké veřejnosti si přeje Trumpovo odvolání. V silně medializovaném procesu šlo tedy především o snahu utvrdit tuto část veřejnosti v jejím odporu vůči Trumpovi a možná i zviklat část jeho příznivců.
O tom, že demokraté brali celé řízení především jako představení pro americkou veřejnost, svědčí i skutečnost, že při předvolávání klíčových svědků rezignovali na možnost je ke svědectví donutit.
Od některých z nejbližších Trumpových spolupracovníků se Sněmovna dozajista mohla dozvědět informace o tom, zda prezident zneužil svoje pravomoci, když údajně podmínil vojenskou pomoc Ukrajině příslibem vyšetřování svého nejpravděpodobnějšího demokratického vyzyvatele v prezidentských volbách Joea Bidena a jeho syna kvůli údajnému korupčnímu jednání. Trump těmto spolupracovníkům zakázal v dolní komoře svědčit, popřípadě to sami odmítli. Bílý dům navíc odmítl poskytnout Kongresu klíčové dokumenty.
Pokud by Sněmovna vydala oficiální předvolání (tzv. subpoena), ale předvolaní odmítli přijít, mohla se obrátit na soudy, které by s velkou pravděpodobností do několika měsíců rozhodly, že svědčit musejí. Kdyby svědčit i v takovém případě odmítli, hrozily by jim různé postihy včetně vězení.
Demokraté tuto možnost nevyužili a zdá se, že pro to měli dva hlavní důvody. Tím prvním je skutečnost, že by se tak řízení o impeachmentu mohlo protáhnout o mnoho měsíců a zasáhnout až do prezidentské kampaně.
Tím druhým pak kalkul, že pokud republikánská většina v Senátu odmítne Trumpa bez větší diskuse sesadit nejen navzdory poměrně jasným argumentům uvedeným v ústavní žalobě kvůli zneužití moci, ale i navzdory jeho pohrdání Kongresem (což byl druhý článek žaloby), může to ovlivnit americké veřejné mínění v prezidentův neprospěch.
Navíc bylo jasné, že i mnohem pádnější argumenty než ty, které byly v ústavní žalobě, by jen těžko donutily republikánskou většinu v Senátu sesadit republikánského prezidenta. Šlo tedy především o mobilizaci protitrumpovské části americké veřejnosti. Nikoliv primárně o mobilizaci názorovou, ale o mobilizaci volební.
Co demokratům hraje do karet
O tom, zda se Trump znovu stane prezidentem, totiž nejspíš rozhodne
