Zelenkův Modelář zkoumá, jak jsme kdo ochotní sloužit systému, a pošilhává po radikálním řešení

Modelář končí překvapivě zhurta v momentě, kdy zůstává až příliš mnoho otázek nezodpovězených. Téměř všechny postavy filmu můžeme chápat jako určité lidské typy, na nichž jsou demonstrovány odlišné přístupy k životu. Ale zatímco u těchto figur jsou jejich motivace a vnitřní nastavení jasně čitelné, v případě té titulní připadá v úvahu několik variant. Náhlý konec divákovi zarazí přísun indicií k rozhodování, a možná ho tím dokonce přinutí přistoupit na variantu nejjednodušší – ale zároveň dramaturgicky nejslabší.

Modelářem se v novém autorském filmu Petra Zelenky myslí třicátník Pavel, který se právě ocitl na životní křižovatce. Po jisté tragické události se vrátil z Tel Avivu do Prahy. V Izraeli měl zjevně kvalifikovanou práci, je ostatně zkušeným chemikem. Doma v Čechách bydlí už několik měsíců u sestry, živí se dobíjením elektrických koloběžek a neví, co se sebou – kromě toho, že se mu v hlavě rodí plán buď odvážně aktivistický, nebo beznadějně mimoňský, podle úhlu pohledu.

Z přešlapování na místě Pavla vytrhne dávný spolužák ze střední školy s přezdívkou Plech. Ten je oproti zasněnému „modeláři“ plný těkavé energie a přesně zacíleného pragmatismu. Plech Pavla zapojí do své firmy s drony: dvojice se s nimi nechá najímat na zakázky, jako je natáčení reklamy, dokumentování uměleckého happeningu, monitorování větrné elektrárny nebo špehování politického rivala. A Pavla nemůže nenapadnout, že by se mu dron mohl hodit i do jeho krystalizujícího plánu.

Přestože se Zelenka politice důkladně věnoval už ve svém minulém snímku Ztraceni v Mnichově, Modelář je v tomto ohledu daleko