Na cizince musí být přísnost. Bezpečnostní výbor Sněmovny doporučuje porušit ústavu
Komentář Tomáše Jungwirtha: Být v této době v některém ze států Evropské unie, notabene v České republice, cizincem není – až na výjimky týkající se těch nejúspěšnějších – žádná selanka. Část poslanců jim navíc chce upřít možnost, aby se v některých případech mohli obracet na soud.
Lidé se na vás nezřídka dívají skrz prsty, politici si vás berou do úst, k sehnání slušného bydlení nebo praktického lékaře potřebujete dobré kontakty a k tomu notnou dávku štěstí. Ve změti zákonných a podzákonných předpisů upravujících váš pobyt a možnosti práce se už nevyzná ani právník. Vy přitom za dvacet tisíc děláte dvanáctihodinové víkendové směny ve fabrice, čímž podstatnou měrou přispíváte k boomu místní ekonomiky (ano, najdou se i zaměstnavatelé, kteří se zahraniční pracovníky nesnaží sedřít z kůže).
A aby toho nebylo málo, neustále vám jako cizinci hrozí, že přijdete o některá ze základních práv, která vám dnes náleží.
Sluší se dodat, že tlak na další zásahy, které mají ztížit právní postavení migrantů, není jen českou specialitou. V kontextu stále doznívající tzv. uprchlické krize se celá řada evropských států rozhodla, že musí tak či onak přitvrdit, a to zejména vůči lidem, kteří na jejich území pobývají bez příslušného povolení. Vedle národních legislativních změn tak v minulých měsících Evropská komise představila přepracovanou tak zvanou návratovou směrnici, která má zkrátit současné průtahy v případě repatriací neúspěšných žadatelů o azyl.
Organizace Amnesty International návrh kritizuje, protože podle ní nadužívá institut detence neboli zadržení či neúměrně zkracuje lhůtu, během níž je možné odvolat se proti rozhodnutí o návratu.
Česká republika, kde požádá o azyl každoročně pouhých 1500 lidí (a ani ne třetina nějakou formu mezinárodní ochrany dostane) a kde největší skupinu s problematickým pobytovým statusem představují ukrajinští držitelé polských víz, je v oblasti osekávání práv cizinců o dva kroky napřed – a to jak před Evropou, tak před vlastním ústavním pořádkem.
Ústava? No a co, vždyť jde o cizince
Už v loňském roce se poslanec ČSSD Václav Klučka pokusil aktivním úředníkům ministerstva vnitra „vypomoci“ rozsáhlým pozměňovacím návrhem novely cizineckého zákona, jehož jednu část (nepřezkoumatelnost rozhodnutí v pobytových věcech soudy) nakonec pro neústavnost zamítli přímo poslanci. Další část (mimo jiné nepřezkoumatelnost zákonnosti zajištění cizince v případě, že už byl propuštěn) pak ze stejného důvodu u Ústavního soudu napadla skupina senátorů. Na konečné rozhodnutí dodnes čekáme.
Jako absurdní déjà vu proto vypadá aktuální snaha poslance Radka Kotena (SPD), který chce do v současné době projednávané novely cizineckého zákona propašovat ustanovení, které by soudy opět vyšachovaly ze hry. Podle Kotena by se na ně cizinci nemohli obracet v případě tak zvaného správního vyhoštění. O něm nerozhodují soudy, ale třeba policie, která ovšem musí postupovat v souladu s ústavou. Cizinec se dosud může obrátit na soud, aby posoudil, zda se tak děje. Tuto možnost mu chce Koten odepřít.
O stejné věci přitom rozhodoval Ústavní soud už před jedenácti lety, kdy stejné ustanovení zrušil pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. To připomněl i ministr vnitra Jan Hamáček na bezpečnostním výboru, kam Kotenův návrh doputoval. Většina jeho členů, kteří byli v tu chvíli přítomni, však svým hlasováním ukázala, že je pro ně ústava cárem papíru, a kontroverznímu návrhu dala zelenou.
Situace je o to absurdnější, že Koten v odůvodnění svého návrhu scestně argumentuje ochranou utajovaných skutečností, které při rušení pobytů v naprosté většině případů nehrají vůbec žádnou roli. Přitažené za vlasy je i jeho tvrzení, že bezmála sto procent případů soudních přezkumů vyhoštění dopadne v neprospěch státu.
Pokud má stát skutečně potíž s tím, že u soudů prohrává spory o pobyt cizinců, měl by se zaměřit především na zvýšení kvality správního rozhodování v případech, které mu vytýkají soudy (například úředníci mnohdy neberou v úvahu rodinné vazby cizinců v České republice). Zrušení možnosti soudní revize v rozporu s nejvyšším zákonem – to je reakce hodná nespokojeného dítěte, které rozšlape lopatku, protože se mu s ní nedaří postavit hrad z písku podle jeho představ.
Ušetřme si absurdní divadlo
Závěrem dodejme, že zmíněná přepracovaná verze „návratové směrnice“ Evropské unie jasně stanoví, že „opravný prostředek proti rozhodnutí o návratu cizince musí mít povahu soudního přezkumu“. Pokud by se tak poslankyně a poslanci na plénu Sněmovny rozhodli Kotenův návrh přese všechno podpořit a zákon v této podobě prošel i Senátem, bylo by nutně jen otázkou času, než by obecné soudy rozhodly, že tuto část zákona nemohou použít, a následně by Ústavní soud ustanovení opět zrušil. Takové absurdní divadlo si stále ještě můžeme odpustit, pokud zákonodárci v následujících týdnech Kotenův návrh zabrzdí.
Ti, kterým jde o tvrdší přístup vůči cizincům žijícím v Česku na prvním místě, beztak nemusí smutnit. Celá řada opatření v přijímané novele zákona jde totiž právě takovým směrem. Zvyšují se poplatky i pokuty, zkracují se odvolací lhůty, zavádí se povinnost absolvovat integrační kurz.
Co nám na druhou stranu stále chybí, je koncepční přístup k ekonomické migraci založený nejen na poptávce zaměstnavatelů po pracovní síle, ale také na schopnosti veřejných institucí se o příchozí postarat a umožnit jim začlenit se do české společnosti. Mnohem víc je potřeba udělat pro to, aby vzdělávací systém byl pro děti cizinců vstřícnější, nebo pro zajištění dostupné zdravotní péče pro všechny, kdo se u nás – byť na čas – usadí. Věci by prospělo, kdyby Česko umožnilo cizincům i z jiných, nečlenských zemí EU volit a být voleni na místní úrovni.
Poslanci by se místo vymýšlení dalších protiústavních výstřelků mohli propříště vydat právě těmito cestami.
Autor působí v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
