Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Částečný součet: uplynulý týden s vědou, technikou a kvadratickou rovnicí

Jedna z milionů laboratoří, v nichž nesmělo chybět Grignardovo činidlo. Foto: IAEA via Flickr
Jedna z milionů laboratoří, v nichž nesmělo chybět Grignardovo činidlo. Foto: IAEA via Flickr

Zahajujeme nový pravidelný seriál nazvaný Částečný součet. Jednou za týden novinky a komentáře týkající se přírodních a společenských věd, které prošly zápisníkem Petra Koubského.

Starý, trochu krutý vtip (ale který není?) vypráví o chlapci, kterému zaplatili rodiče drahou léčbu řečové vady. Vrátí se domů a triumfálně vypálí: „Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech!“ Rodiče samozřejmě netají své nadšení, chlapec však zesmutní a dodá: „Kd-ddyž vo-vona nnna to má-má-málokdy při-přijde řeč.“

Vzpomněl jsem si na tu anekdotu, když jsem si ve vědecké rubrice New York Times přečetl o nové metodě řešení kvadratické rovnice, kterou vymyslel profesor Pcho-Šen Loh z Carnegie Mellon University. Kvadratická rovnice (minus bé plus minus odmocnina z bé na druhou minus čtyři á cé…) se řeší buď vzorečkem, jehož větší část jsem vám pro připomenutí odrecitoval výše, anebo prostě tím, že se na ni podíváte a uhodnete. Což s malými jednoduchými čísly a dostatečnou praxí většinou jde.

Pcho-Šen Loh, píše-li se takto (jindy spolehlivá služba transkripce z pinyinu si na jeho jménu vylámala zuby), to hádání trochu formalizoval a sestavil nový vzorec pro výpočet kořenů. Vyzkoušel jsem, vzorec samozřejmě funguje, žádné zázračné zjednodušení ale nenabízí – umocňování a odmocňování se nevyhnete. Kdy jste ale naposledy řešili kvadratickou rovnici? Velmi pravděpodobně na střední škole, s výjimkou inženýrů, přírodovědců a samozřejmě matematiků, v jejichž výpočtech zas naopak představuje banalitu typu dvakrát dvě jsou čtyři. Prostě, málokdy na to přijde řeč… Škoda že si právě takhle většina lidí představuje matematiku: jako sbírku triků, hledání lepších vzorečků pro řešení středoškolských úloh. Tím totiž přestala být před čtyřmi sty lety.

No nic. Vítejte při čtení úplně prvního Částečného součtu, nového seriálu Deníku N. Kdybych na něj měl napsat oficiální anotaci, stálo by tam něco jako „komentovaný přehled novinek z vědy a techniky“. Vlastními slovy bych to spíš formuloval jako „rád bych se podělil o hodně přečtených věcí a možná tu a tam nějaký vlastní nápad, ale nemám čas psát tolik samostatných článků“. Ostatně, uvidíte sami.

Další psychologický experiment odhalen: není to tak dávno, co jsme si mohli přečíst drtivou kritiku tzv. Stanfordského vězeňského experimentu. Provedl ho se skupinou dobrovolníků roku 1971 Philip Zimbardo a vyvodil z něj, že lidské chování může být snadno determinováno okolnostmi a pravidly. Ti, kdo hráli v jeho předstíraném vězení, se po několika dnech začali chovat krutě, zneužívat své postavení, dokonce se celá hra musela předčasně ukončit. Postupem času však vyšlo najevo, že Zimbardo zmanipuloval jak průběh pokusu, tak jeho vyhodnocení, aby došel právě k těm závěrům, o které stál. (Daleko obsáhleji o tom u nás psal Vojtěch Pišl.)

A teď tady máme další námět na škrtání v učebnicích, tzv. Rosenhanův pokus. Standardně se popisuje takto: v únoru 1969 se dostavil psycholog David Rosenhan k psychiatrovi pod falešnou identitou a se simulovanými příznaky. Tvrdil, že slyší hlasy, které říkají slova „dutý“, „prázdný“ a „žuch“ (thud). Na základě toho byl hospitalizován s diagnózou schizofrenie. Jakmile za ním zapadly dveře blázince, přestal simulovat a oznámil, že všechny příznaky pominuly. Navzdory tomu strávil pod zámkem několik týdnů, byl nucen brát psychofarmaka, byl svědkem i objektem tvrdého a ponižujícího zacházení personálu s pacienty. A nebyl sám. Současně s ním podniklo totéž sedm dalších dobrovolníků, kteří dopadli vesměs stejně. Rosenhanova následná zpráva se stala tvrdou obžalobou psychiatrie a snížila důvěru v její diagnostické schopnosti i léčebné metody. (Z této atmosféry vyrostl román Kena Keseyho Vyhoďte ho z kola ven a jeho slavná filmová adaptace režírovaná Milošem Formanem.)

Jenže v posledním čísle časopisu New Scientist píše Susannah Cahalanová, že to všechno nejspíš bylo úplně jinak. Novinářka se vydala po Rosenhanových stopách. Přečetla si dokumentaci z jeho hospitalizace. Ukázalo se, že přitlačil na pilu podstatně víc, než přiznal. Nemluvil s lékařem jen o hlasech v hlavě. Dostavil se k vyšetření s měděnými klapkami na uších, aby odstínil radiové vlny a myšlenky jiných lidí; prohlásil, že všem by bylo lépe, kdyby nebyl na světě; a především řekl, že zvažuje sebevraždu. V tu chvíli má lékař – tehdy jako teď, v Americe jako u nás – jen málo na vybranou. Zdá-li se, že pacient svá slova myslí vážně, je lékařovou povinností hospitalizovat ho, v nouzi i proti jeho vůli. To Rosenhan samozřejmě věděl.

Co víc: ze zmíněných sedmi dobrovolníků dokázala Calahanová přes velké úsilí najít jen dva. Jeden z nich je veřejně známý od začátku, protože s Rosenhanovou studií polemizoval – jeho zkušenost s poskytnutou péčí byla pozitivní. Druhý naopak víceméně potvrdil Rosenhanova tvrzení o špatném zacházení. Pokud jde o dalších pět, Calahanová pochybuje, zda vůbec existovali. Zdá se, že v Rosenhanově případě stejně jako u Zimbarda šlo spíš o aktivismus než o vědu. Chtěl prokázat, že psychiatrická péče funguje špatně, potřebný důkaz si tudíž vyrobil. Calahanová tvrdí, že tím celou psychiatrii, přinejmenším v USA, poznamenal na mnoho let, že se z ní stala podceňovaná disciplína, že dodnes trpí Amerika umělým snížením kapacity psychiatrických léčeben.

Snad to tak je. Ani Calahanová však nehraje úplně fér. Zamlčela například jednu zajímavou dohru Rosenhanova experimentu: poté co svou studii zveřejnil, vyzvalo ho jedno psychiatrické pracoviště, ať jim pošle libovolný počet pseudopacientů – všechny je odhalí. Rosenhan výzvu přijal. Po třech měsících léčebna oznámila, že už jich identifikovala jednačtyřicet. Rosenhan odpověděl, že neposlal ani jednoho! Tak to aspoň uvádí Lauren Slaterová v knize Pandořina skříňka; nejvýznamnější psychologické experimenty dvacátého století, která vyšla česky roku 2005 a také rozhodně není nestranná – to v téhle oblasti není nejspíš vůbec nic. Reprodukovatelnost psychologických experimentů je ostatně znepokojivě malá. Nejoptimističtější studie udávají číslo 62 %, nejpesimističtější kolem 36 %.

Co nového s koronavirem: narazil jsem na dvě informace nutící k

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Částečný součet

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější