Deník N

Loutky politiků zapletené ve vlastních piruetách. O komedii s názvem Jak se ve sněmovně vybírali mediální radní

Tak kdopak nám na ni dohlédne... Foto: Gyorgy Bakos, Unsplash
Tak kdopak nám na ni dohlédne… Foto: Gyorgy Bakos, Unsplash

Komentář Filipa Rožánka: Každý rok se v Poslanecké sněmovně odehrává jedinečné představení, v němž vystupují zájemci o uvolněná místa v mediálních radách. Všichni tuší, že je to v celém procesu výběru tak trochu hra jen tak naoko, protože nerozhodují výkony při veřejném slyšení, ale dohody politických klubů.

Zákon přitom požaduje, aby v radách byly zastoupeny různé názorové proudy, což má být zajištěno tím, že kandidáty navrhují různé neziskové a podobné organizace, nikoliv politické strany či politici.

Kandidáti, kteří ovšem žádné politické krytí neměli nebo nesehnali, se během jednání v kuloárech nechávali slyšet, že už příště nikomu nebudou dělat šašky. A to se ještě letos poprvé poslanci alespoň rozhodli na návrh Miroslavy Němcové z ODS poděkovat všem, kteří investují čas a energii pro práci ve prospěch veřejnoprávních médií.

Tento rok byl maraton slyšení na hranici zvládnutelného – kvůli rekordnímu počtu zájemců trval tři dny prakticky v kuse, od časného rána do pozdního večera. Stejně jako v předchozích letech jsem se byl na slyšení podívat a dělal z něj celou dobu online reportáž, což označovali za masochismus nejen kolegové novináři, ale i někteří přímí účastníci.

Přesto jsou ty hodiny strávené ve Sněmovně svým způsobem přínosné. Pozorovat orloj kandidátů, jejich názory, motivace a osobní vazby je cennou zprávou o tom, jak jako společnost chápeme veřejnoprávní média, jejich službu a fungování. A jak se tyto postoje v čase mění.

Veřejná slyšení mimochodem nejsou automatická věc. Sněmovní mediální výbor by je pořádat nemusel. Nikdo to po něm nechce a jejich konání neupravuje ani zákon, ani jednací řád Sněmovny.

Ještě před deseti lety se ostatně nic takového nekonalo. Poslanci tehdy dávali prostor kandidátům jen ojediněle, pokud se shodou okolností přišli podívat na zasedání mediálního výboru, kde se hodnotily přihlášky.

Od roku 2011 už je to běžná praxe. Zájemci dostanou termín, jejich vystoupení se nahrává a dodatečně se přepisuje. V tomto směru tedy poslanci ve vztahu k České televizi a Českému rozhlasu ušli kus cesty, když mnohdy „záhadná“ jména na kandidátkách dostávají hlasy a tváře.

„Radní“ sny stárnoucího rockera

Symbolem toho, že je někdy úplně jedno, co při veřejném slyšení kandidáti vykládají, může být

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější