Deník N

Svět je hříšný a sexuálnímu zneužívání nezabráníme. Jsem vděčný, i když ho odhalí v církvi, říká kaplan, který pomáhá obětem

Kaplan Marek František Drábek. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Podle nemocničního kaplana Marka Františka Drábka, který pomáhá obětem sexuálního zneužívání, by církev měla být průkopníkem lepšího přístupu k obětem. „Uvítal bych vyšší tempo změn,“ říká v rozhovoru pro Deník N.

Česká katolická církev pomalu přichází na to, že i kněží se týká problém se sexuálním zneužíváním. Nedávno na to poukázal případ Jiřího Kylara, který o zneužívání knězem veřejně promluvil pro Seznam Zprávy. Tématem se začíná zabývat Česká biskupská konference – a v únoru se arcibiskup Dominik Duka zúčastní setkání, které k tématu svolal papež František.

Jak se stane, že se někdo na vašem místě dostane k tématu obětí sexuálního zneužívání?

Jsem nemocniční kaplan. Působím v nějakém prostředí (nemocnice, v níž pracuje, nabízí pacientům i jejich blízkým propojení zdravotní i spirituální péče skrze duchovní službu, pozn. red.), setkávám se s nějak uvažujícími lidmi a před zhruba šesti lety přišli první, kteří začali mluvit o tom, že byli zneužíváni. Vynořovalo se to během rozhovorů, neznamená to ovšem, že duchovně doprovázím jen oběti sexuálního zneužití.

Cítíte pro to, co děláte – nazýváte to doprovázením obětí – podporu uvnitř církve?

Jasnou podporu vnímám u plzeňského biskupa Tomáše Holuba. Když zjistil, že organizujeme v Praze mši svatou za oběti sexuálního zneužívání, požádal ve své diecézi kněze o přímluvu na toto téma. U jiných jsem se s tím ještě takto přímo nesetkal. Vím, že se biskupové chystají to téma otevřít, zatím jsem ale k žádným akcím na toto téma přizván nebyl. Uvidíme, jak to bude dál.

Třeba vás pozve právě Tomáš Holub, když už o vás ví…

Není to jen on. Přednášeli jsem s kolegyní v různých řeholních společenstvích a mám už zájemce o vzdělávání i z jiných církví. Ty věci se posouvají. Jestli bych uvítal vyšší tempo? Asi ano. Jestli rozumím tomu, že to nejde úplně hladce? Také ano. Je to přece jen náročné téma a těžko se jím prokousává i společnost jako celek. Stejně tak církev.

Marek František Drábek je osmým rokem kaplanem v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Původně působil v Hospici na Svatém Kopečku u Olomouce, od roku 2015 je lektorem kurzu pro nemocniční kaplany na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se duchovní podporou pozůstalých a umírajících. Pomoci obětem sexuálního zneužívání se věnuje zhruba šest let, také v rámci semináře na Katolické teologické fakultě UK. Vystudoval pastorální teologii a zdravotní školu, absolvoval kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním. Je mu 41 let.

Dříve jste mi řekl, že podle statistik jsem já jako otec od rodiny potenciálně pravděpodobnějším agresorem než vy jako kněz. Je to tak opravdu, je v rodinách vyšší nebezpečí?

Nejčastěji jsou děti zneužity v rodinách svými příbuznými. Jedná se o 64 procent případů. Další velkou skupinou agresorů jsou osoby známé dítěti, zhruba 23 procent. Do této skupiny patří většinou kněží – například kněz, který je strýčkem. Možná proti všeobecnému přesvědčení nejmenší skupinou jsou lidé, které dítě nezná.

Příslovečný pedofil, co nabízí bonbony u školy?

Ano. U kněží to ovšem má specifický charakter tím, že reprezentují církev a Boha, tedy velkou autoritu a moc, a pro oběti je pak těžké najít, ke komu utéct, kde se schovat. Má to určitě více devastující charakter, pokud jde o spirituální rozměr. Víra, spiritualita a vztah k Bohu a k církvi se místo zdroje síly a uzdravení stanou zdrojem ohrožení a zranění. Není to však pravidlo. Dopad na oběti je vždy individuální.

Neřešme to, jako by se to dělo jen v církvi

A vadí vám míra pozornosti a kritiky, která se kvůli objeveným případům sexuálního zneužívání upírá na církev?

To asi ne. Jsem vděčný, když si novináři dají tu práci a rozkryjí to – pak můžeme vidět vlastní hřích, dělat tu změnu a pokání. Vadí mi, když se budí dojem, že se to děje jen v církvi, protože na to nakonec doplácejí oběti. Nevede to totiž ke změně v celé společnosti. Obecně platí, že zkrátka sami hlásáme nějaké etické normy, a když je porušujeme, zvlášť pokud se to v církvi objeví až takhle brutálním způsobem, tak si vlastně koledujeme.

Zamlouvalo by se vám, kdyby se církve staly průkopníkem v diskusi o sexuálním zneužívání, v pomoci obětem a podobně. Proč právě církve?

Myslím, že by církev měla být lídrem k lepším věcem, má to v popisu práce. A aby tím lídrem být mohla, musí tu změnu udělat hlavně uvnitř sebe sama. Je to logické, jestli chceme vést ke změně celou společnost, musíme být první, kde se stane. A vlastně to platí i pro jiné oblasti, nejen sexuální zneužívání.

Jak se vlastně zachází s kněžími, u nichž se objeví podezření, že někoho zneužili? Obecně by měli být postaveni mimo pastorační službu, než se věc vyšetří. Jaká je vlastně promlčecí lhůta z pohledu kanonického práva?

Dvacet let od dovršení plnoletosti dané oběti – přičemž je jedno, v jakém věku se jí to dělo. Prostě dokud jí není 38 let. Pokud došlo k sexuálnímu kontaktu mezi duchovním a člověkem pod 18 let, je to vždycky považované za zneužívání. Dokonce i kdyby sedmnáctiletá dívka

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější