Ještě jednou o tom, zda diskutovat s hlasateli nenávisti
Komentář Jana Moláčka: Tento text shrnuje odpovědi na tři hlavní námitky, které – různě formulované – zaznívaly prakticky ve všech kritických reakcích na můj nedávný komentář „Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby“. Nejsou nijak nové, pravidelně se objevují ve všech debatách na toto téma. Na původním komentáři kvůli nim nevidím důvod cokoliv měnit, ale vypořádat se s nimi pokládám za potřebné – i vzhledem k tomu, že se neustále opakují.
Pro ty, kdo původní text nečetli – je zde, a jeho hlavní teze je tato: s rasistickými, antisemitskými, xenofobními a nenávistnými názory není dobré polemizovat v diskusi, protože ochotou k diskusi dáváme najevo, že oponentův názor pokládáme za legitimní a jsme připravení na něj v krajním případě i přistoupit, pokud se oponentovy argumenty ukážou jako silnější. Přesvědčení o rovnosti všech lidských bytostí bez ohledu na barvu pleti, vyznání a podobně ale není názor, který bychom si vytvořili na základě racionální úvahy, nýbrž princip, který zastáváme coby základní kámen západní civilizace a jejích hodnot. Proto ho nelze opustit, ani kdyby nás někdo přesvědčil, že by bylo „výhodné“ třeba diskriminovat Romy.
Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby
Nebudu se zabývat námitkami, které za pozornost nestojí – jednou z takových je třeba obligátní (a nesmyslné) obvinění z cenzury a „umlčování“ „nepohodlných“ názorů. K ničemu takovému nevyzývám, umlčovat někoho má právo pouze soud, který může dojít k závěru, že některý nenávistný projev už naplňuje skutkovou podstatu příslušných trestných činů. Všechny ostatní mají právo zaznívat, což ovšem nezakládá ničí povinnost poskytovat jim prostor nebo s jejich zastánci diskutovat.
A teď k relevantním námitkám.
Námitka č. 1.: Nehrozí, že jako nenávistný postoj někdy odmítneme legitimní, byť třeba kontroverzní názor, a omezíme tak k vlastní škodě šanci nalézt konsenzus a řešení?
Hrozí. Můžeme podlehnout pokušení vypořádat se s nepříjemným oponentem snadným, avšak falešným označením za rasistu nebo xenofoba, v mnoha případech se tak jistě i děje. Není ale řešení upadnout do druhého extrému, pokrčit rameny a rezignovaně otevřít stavidla skutečné nenávisti a volání po násilí.
Pokud odmítám diskutovat se zastánci nenávistných postojů, pak mám na mysli pouze ty, u nichž není prostor k pochybnostem, tedy s dlouhodobými a jasně vyprofilovanými šiřiteli takovýchto postojů, a to zcela explicitně formulovaných. Nevolám po bojkotu žádné „kritiky migrace“, „hlasů varujících před islamizací“ a tak dále, jakkoliv únavné a paranoidní mohou být.
Realita se vždycky bude vymykat jasným definicím a u spousty projevů nebude možný jednoznačný soud. Ale i neostrá hranice je hranice a mnoho projevů leží zcela jasně za ní. To, že nejsme schopní hranici jasně vytyčit, neznamená, že bychom na ni měli rezignovat.
Před několika lety jsem
