Deník N

Ještě jednou o tom, zda diskutovat s hlasateli nenávisti

Plakát z demonstrace Bloku proti islámu na Hradčanském náměstí v Praze v únoru 2016. Foto: ČTK
Plakát z demonstrace Bloku proti islámu na Hradčanském náměstí v Praze v únoru 2016. Foto: ČTK

Komentář Jana Moláčka: Tento text shrnuje odpovědi na tři hlavní námitky, které – různě formulované – zaznívaly prakticky ve všech kritických reakcích na můj nedávný komentář „Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby“. Nejsou nijak nové, pravidelně se objevují ve všech debatách na toto téma. Na původním komentáři kvůli nim nevidím důvod cokoliv měnit, ale vypořádat se s nimi pokládám za potřebné – i vzhledem k tomu, že se neustále opakují.

Pro ty, kdo původní text nečetli – je zde, a jeho hlavní teze je tato: s rasistickými, antisemitskými, xenofobními a nenávistnými názory není dobré polemizovat v diskusi, protože ochotou k diskusi dáváme najevo, že oponentův názor pokládáme za legitimní a jsme připravení na něj v krajním případě i přistoupit, pokud se oponentovy argumenty ukážou jako silnější. Přesvědčení o rovnosti všech lidských bytostí bez ohledu na barvu pleti, vyznání a podobně ale není názor, který bychom si vytvořili na základě racionální úvahy, nýbrž princip, který zastáváme coby základní kámen západní civilizace a jejích hodnot. Proto ho nelze opustit, ani kdyby nás někdo přesvědčil, že by bylo „výhodné“ třeba diskriminovat Romy.

Nebudu se zabývat námitkami, které za pozornost nestojí – jednou z takových je třeba obligátní (a nesmyslné) obvinění z cenzury a „umlčování“ „nepohodlných“ názorů. K ničemu takovému nevyzývám, umlčovat někoho má právo pouze soud, který může dojít k závěru, že některý nenávistný projev už naplňuje skutkovou podstatu příslušných trestných činů. Všechny ostatní mají právo zaznívat, což ovšem nezakládá ničí povinnost poskytovat jim prostor nebo s jejich zastánci diskutovat.

A teď k relevantním námitkám.

Námitka č. 1.: Nehrozí, že jako nenávistný postoj někdy odmítneme legitimní, byť třeba kontroverzní názor, a omezíme tak k vlastní škodě šanci nalézt konsenzus a řešení?

Hrozí. Můžeme podlehnout pokušení vypořádat se s nepříjemným oponentem snadným, avšak falešným označením za rasistu nebo xenofoba, v mnoha případech se tak jistě i děje. Není ale řešení upadnout do druhého extrému, pokrčit rameny a rezignovaně otevřít stavidla skutečné nenávisti a volání po násilí.

Pokud odmítám diskutovat se zastánci nenávistných postojů, pak mám na mysli pouze ty, u nichž není prostor k pochybnostem, tedy s dlouhodobými a jasně vyprofilovanými šiřiteli takovýchto postojů, a to zcela explicitně formulovaných. Nevolám po bojkotu žádné „kritiky migrace“, „hlasů varujících před islamizací“ a tak dále, jakkoliv únavné a paranoidní mohou být.

Realita se vždycky bude vymykat jasným definicím a u spousty projevů nebude možný jednoznačný soud. Ale i neostrá hranice je hranice a mnoho projevů leží zcela jasně za ní. To, že nejsme schopní hranici jasně vytyčit, neznamená, že bychom na ni měli rezignovat.

Před několika lety jsem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější