Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Odmítal jsem se učit noty, vzpomíná klavírní talent roku Marek Kozák

Pianista Marek Kozák. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Pianista Marek Kozák. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Narodil se do rodiny, jejíž cesta k hudbě byla trnitá. Dnes patří Marek Kozák (26) mezi nejnadějnější české klavíristy. „Miluju ticho,“ říká hudebník s geniální pamětí, kterého porota soutěže Classic Prague Awards vyhlásila za Talent roku 2019.

Jak brzy jste začal s klavírem? Byl jste pilné dítko?

Byl jsem tvrdohlavé, neposlušné dítko, moje začátky byly krušné. Do hudebky jsem chodit nechtěl, odmítal jsem se učit noty, měli to se mnou těžké. A není to se mnou jednoduché ani teď. Ale hudbou jsem žil odmalička. Doma jsme měli starý magnetofon a do něj pár kazet. Pamatuju si, že jsem si jako čtyřletý nebo pětiletý pořád dokola pouštěl Smetanovu Mou vlast, líbila se mi hlavně Vltava. Měl jsem výborný sluch, všechno jsem si hned pamatoval. Máma tehdy jezdila na hodiny na lidovou konzervatoř a brávala mě s sebou. Lehával jsem pod klavírem, až si mě tam všimli.

Všimli si vás, jak ležíte pod klavírem?

Máma totiž jednou na chvíli odešla, a protože se nevracela a já jsem se nudil, vylezl jsem zpod klavíru, sedl si k němu a začal hrát. Improvizoval jsem tu Vltavu, kterou jsem měl naposlouchanou z kazeťáku. To mi bylo asi pět, možná šest let. Šel kolem profesor dějin hudby a byl z toho v šoku. Pak najednou všichni začali horečnatě přemýšlet, co se mnou, každý mi radil, jenže nikdo nebyl schopný mě krotit.

Co jste jim prováděl?

Lítal jsem si ve svém světě, dělal, co mě napadlo. Nechtěl jsem hrát nic, co se obvykle v tomto věku hraje. Nová klavírní škola pro děti mě absolutně nezajímala. Mě bavilo hrát jen podle sluchu. Jenže hudební vzdělání musí mít samozřejmě nějaký řád, bez toho se to neobejde. Když teď vidím někoho talentovaného, modlím se za něj a přeju mu, aby se jeho cesta ubírala tím správným směrem. Není to vždycky jednoduché.

Jste na prahu velké životní dráhy. Pro mnoho věhlasných skladatelů i interpretů byla ale sláva vykoupená komplikovaným osobním životem. Neodrazuje vás to?

Já vím. A co mám dělat? Člověk by měl zúročit, co mu bylo dáno. Dostal jsem dar, talent, a cítím jako svou povinnost ho nezahrabat, nýbrž rozvíjet. Uvědomil jsem si to, když jsem slyšel v kostele podobenství z Bible

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější