Strach být onálepkován jako rasista či xenofob paralyzuje veřejnou diskusi. Tak opatrně s tím!
Polemika Adama Růžičky: Hranice mezi tím, zda někdo hlásáním svých názorů již překračuje zákon, či zda nás jimi jen odpuzuje, nesouhlasíme s nimi a nechceme s ním diskutovat, je subtilní. Nepovedeme-li však s extremisty, ale třeba i s lidmi, kteří se obávají imigrace, debatu, pokusíme-li se je z ní vytlačit nebo je ignorovat, budeme příkopy ve společnosti jen prohlubovat.
Spisovatel Pavel Kohout napsal, že „starou kulturní Evropu neohrožují barbaři z Východu ani zdaleka tolik jako domácí cynici, kteří pro ni nejsou ochotni riskovat ani to pověstné české ‚ň‘.“ Myslel tím tehdy bolševiky, ne islamisty, jak by se to mohlo interpretovat dnes.
Já bych rád své, byť moravské, „ň“ risknul a postavil se na stranu co nejširší diskuse, a to i pro ty, kdo hlásají názory, s nimiž bytostně nesouhlasím. Tento text je volnou reakcí na nedávný komentář Jana Moláčka Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby, který vyšel též v Deníku N.
S autorem sdílím hluboké opovržení vůči rasismu, antisemitismu a podobným nehoráznostem. Zároveň je ale třeba zamyslet se nad tím, kde vede ta hranice mezi názory, s nimiž skutečně polemizovat nelze (třeba otevřené výzvy k násilí vůči různým skupinám obyvatelstva), a těmi, které se nám prostě jen nelíbí, neodpovídají našemu vidění světa. Protože pokud s touto hranicí budeme zacházet neopatrně, svévolně, může to natropit mnoho zlého a paradoxně ještě posílit ony extremisty, před nimiž bychom se měli mít na pozoru.
Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby
Diskuse o svobodě slova bývají často zakaleny nepochopením toho, co její příznivci mají na mysli, a proto je důležité rozlišovat, co to doopravdy znamená a co nikoliv. Pod svobodu slova tak, jak ji vymezuje náš právní rámec, nespadá podněcování k násilí, nebezpečné vyhrožování usmrcením a těžkou újmou na zdraví, hanobení rasy a národa, šíření pomluv a poplašných zpráv, vydírání a podobně.
