V Chile se může bojovat i za Evropu. Třeba románem

Svůj knižní debut pojmenoval mladý chilský spisovatel Diego Zúñiga (1987) po vzácném meteorologickém úkazu, po mlze vznikající „v pouštních oblastech blízkých moři kvůli velkým teplotním rozdílům mezi dnem a nocí“. Advekční mlhu, sémanticky nejvěrnější ekvivalent původního názvu Comanchaca, nahradila překladatelka Ester Povýšilová v záhlaví českého vydání opisem Mlha nad Iquique. Iquique je přístavní město v severním Chile, znalost dalších tamních reálií není třeba: mlha je v knize především metaforou paměti.

Diego Zúñiga patří k nejznámějším jménům současné chilské literatury, přesněji řečeno k její nejmladší generaci. A jak v doslovu dodává hispanistka Anežka Charvátová v krátké antologii chilské literatury, Zúñiga přísluší i ke „generaci dětí“, tedy autorů, kteří nezažili zemi před Pinochetovým režimem a diktaturu zakoušeli během dospívání. Toto období národních dějin dodnes rezonuje ve společenském dění i v umění, a to proto, že prozatím nedošlo k vyrovnání se s epochou a jejími zločiny.

Mlžení paměti, rozličné zkratky popisující povahu komunikace v disfunkční rodině a mnohé přesahy (místa a stavby jako média paměti, neprostupná pohoří a poušť jako přepážka, věznící v zemi někdejší tajemství) se převalují nad celou road-book. Její páteří je cesta ze Santiaga přes Iquique, v němž vypravěč s řadou autobiografických rysů vyrůstal, s otcem do Peru, kde je dostupnější nejen spotřební zboží, ale i zubařská péče. Vyprávění je rozděleno na dvě linie: sudé stránky nesou střípky, útržky a drobné příběhy rekapitulující život s matkou, na lichých se odvíjí vztah otce a syna. S přibývajícími stránkami se obě začnou porůznu rozcházet, překrývat a proplétat.

Svéráz národního ml(č/ž)ení

Forma může připomínat stylistická cvičení, ale jakkoli tomu prvních dvacet stránek nenasvědčuje, jedná se o mimořádný text. Zvláště