Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Španělská chřipka: Zapomenutá příšera, kterou máme pořád v patách

Nouzová nemocnice pro nakažené chřipkou na americké vojenské základně Camp Funston v Kansasu. Foto: autor neznámý
Nouzová nemocnice pro nakažené chřipkou na americké vojenské základně Camp Funston v Kansasu. Foto: autor neznámý

Epidemie chřipky v roce 1918 za sebou zanechala něco mezi padesáti a stem milionů mrtvých. Může se opakovat? Ano.

Až příště zajdete do vídeňského Belvederu, nepřehlédněte tam olejomalbu nazvanou prostě Die Familie. Jejím autorem je Egon Schiele. Námětem obrazu je přesně to, co říká název: žena, muž a dítě. Oba dospělé lze snadno rozpoznat, je to autor a jeho manželka Edith. Všichni se k sobě choulí, ale zároveň jako by se nedotýkali, jako by každý byli úplně jinde, jako by na sebe spíš vzpomínali, než byli spolu.

Když před Rodinou postojíte déle, přistoupí paní, která tam dělá obrazům společnost, a odvypráví, co už vyprávěla tisíckrát. Egon Schiele, řekne vám, byl propuštěn z vojenské služby roku 1917. Vrátil se domů, začal mít úspěchy, Edith čekala dítě – jejich první. Pak do města přišla španělská chřipka. Edith, tu dobou v šestém měsíci, zemřela 28. října 1918. Egon pak namaloval svůj poslední obraz, portrét rodiny, která nikdy nebyla a nikdy nebude. 31. října byl mrtev i on. Bylo mu dvacet osm let, Edith dvacet pět.

Neříkejte té paní, že to není pravda. Jednak to ví, jednak by jí to bylo líto. A především, ona to pravda vlastně je. Až na ten nepodstatný detail, že obraz Die Familie namaloval Schiele o několik měsíců dříve, dokonce ho stihl vystavit. Dítě na obraze je jeho synovec Toni. To však opravdu není důležité. Obraz zachycuje příběh, který se stal.

A ne jednou. Koncem roku 1918 byly zničehonic statisíce rodin – stínů rodin – tvořených těmi, kdo právě zemřeli, a těmi, kdo se nestihli narodit. Rodin, které o pár týdnů či měsíců dříve nic netušily.

Strašlivá čísla

Španělská chřipka prošla v letech 1918–1919 světem ve třech vlnách. První byla nepěkná. Druhá nevýslovně zlá. Třetí, nejslabší, dokončila zkázu. Celkem onemocnělo půl miliardy lidí, třetina tehdejšího obyvatelstva světa. Kolik zemřelo, není jisté a nikdy už nebude. Za nejnižší odhad se pokládá padesát milionů, za poměrně střízlivý sto. Sto milionů z pěti set; každá pátá, každý pátý. Anebo se to dá říci ještě jinak: epidemii padlo za oběť zhruba pět procent světové populace. Z toho větší část během čtrnácti týdnů – od půlky září do půlky prosince roku 1918.

Byla to co do počtu mrtvých nejničivější událost v dějinách světa. V první světové válce, která právě končila, padlo sedmnáct milionů lidí. Ve druhé asi 55 milionů – vojáků i civilistů dohromady –, k nimž lze přičíst dalších 25 milionů těch, kdo zemřeli v důsledku nemocí a hladomorů souvisejících s válkou. Epidemie španělské chřipky po sobě nechala tolik mrtvých, jako obě tyto vrcholné tragédie dvacátého století dohromady.

Kdo si sám neprojde statistiky, těžko tomu uvěří. Ve školním dějepisu jsme se o tom neučili. Laura Spinneyová v knize Bledý jezdec říká, že španělská chřipka se většinou vnímá jako „poznámka pod čarou k první světové válce“, což je velmi výstižné. Proč?

Jeden z důvodů

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější