Rozezlení a rozdělení. Prošli jsme minovým polem bitvy o Lidice
Analýza: Konec ředitelky lidického památníku Martiny Lehmannové a větší části vedení je dalším výstřelem ve válce o to, jak v Česku vykládáme dějiny. Nejde v ní jen o odpovědi. Výprava po stopách lidického odkazu odkrývá i otázky, které si česká společnost zatím příliš nekladla.
V Lidicích je o všedním lednovém dnu klid, procházíme otevřenou zahradní brankou i dveřmi. Jaroslava Skleničková, poslední žijící z lidických žen, odkládá iPad. „Od pana Zaorálka nemám žádnou odpověď,“ kroutí hlavou třiadevadesátiletá pamětnice lidické tragédie.
Několik dní předtím se obrátila na ministra kultury dopisem, v němž dala najevo nesouhlas s odchodem Martiny Lehmannové z čela zdejšího památníku. Ředitelku k tomu přinutil právě Zaorálek s argumentem, že není empatická k přeživším tragédie.
Otevřela se tím neléčená rána, na kterou bylo zaděláno už krátce po válce, kdy se odkazu Lidic chopili komunisté a vybudovali kolem něj dodnes žijící mýtus.
Případ se dnes jeví tak, že ministr a ředitelka měli odlišné postoje k chodu památníku a že hlavní porci oleje do ohně přilila loňská reportáž České televize, připomínající udání a tragický osud lidické Židovky Štěpánky Mikešové. Rovin je ale mnohem víc. Zejména ta, kdo a jak bude odkaz Lidic udržovat živý – a co je v rámci toho dovoleno.
Pokus rozmotat lidický příběh přitom připomíná snahu složit jednu mozaiku z hromady střepů ze dvou rozbitých a zcela odlišných obrazů.
Na jedné straně stojí desítka zaměstnanců, která následovala svou ředitelku a dala výpověď. Ti varují před navrácením lidického symbolu „normalizačnímu výkladu dějin, hájenému Českým svazem bojovníků za svobodu“.
Na druhé straně je tu lidická