Deník N

Fascinující obrazy velkých a malých dějin. Dva hvězdní Belgičané zahájili letošní výstavní sezonu v Rudolfinu

Michaël Borremans: Spáč. 2007–2008. Foto: Peter Cox, Zeno X Gallery
Michaël Borremans: Spáč. 2007–2008. Foto: Peter Cox, Zeno X Gallery

Poprvé v historii jsou v hlavní výstavní části Galerie Rudolfinum otevřeny paralelně dvě nesouvisející výstavy dvou autorů. Představují se zde světové hvězdy Michaël Borremans a David Claerbout.

Uspořádání výstavy je na první pohled pragmatické: belgický malíř Michaël Borremans svými obrazy zaplnil pouze dvě velké místnosti, instalaci si řídil sám a více prostoru k přesnému zásahu diváka nepotřeboval. O týden později byla zahájena další výstava: videoinstalace taktéž Belgičana Davida Claerbouta v druhé části galerie, která je přístupná samostatně.

Geneze setkání těchto rozdílných autorů na půdě historického Rudolfina je náhodná. Borremanse si vyhlédl před lety ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma zval ho do Prahy. Olympii Davida Claerbouta viděl Nedoma už v roce 2016 v Berlíně a ihned začal jednat o možnosti prezentace v Praze. Původně se přemýšlelo o instalaci v Právnické fakultě, jejíž architektura nápadně připomíná objekt nacistického stadionu, o němž ještě bude řeč. Claerbout ale dal přednost Rudolfinu. Obě výstavy byly shodou okolností potvrzen v tentýž den. A tak se dva Belgičané sešli souhrou okolností na jednom místě a ve stejném čase.

Znepokojivá zátiší

Obrazy Michaëla Borremanse (1963) doprovází pověst záhadnosti a znepokojení. Autorova klasická malířská technika čerpá podle Wikipedie z Maneta a Degase, ale i Velázqueze. Ostatně každá víceméně realistická malba diváka vrací do mimetické historie, kde ho však může zaskočit nějaký aktuální atribut. To by ovšem byl jednoduchý trik, kterým by na sebe mohl strhnout pozornost kdejaký schopný řemeslník. Ono znepokojení Borremansovy malby nespočívá v autorově kreativitě vyjímat figury z jejich okolí a různě s nimi manipulovat prostorem nebo je podivně oblékat a čtvrtit či podsouvat divákovi téměř detektivní příběh, který si může rozplést po svém – takový manuál by na výsledný efekt nestačil.

Michaël Borremans, Amy, 2017. Foto: Peter Cox, Zeno X Gallery

Nakonec je to jednodušší, než jak se někteří teoretici pokouší vyložit Borremansovo dílo. Malíř

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější