Deník N

Proč nediskutovat s rasisty, antisemity a xenofoby

Nápis "Nešiřte islám v ČR! Jinak vás zabijeme", který kdosi nasprejoval na zeď brněnské mešity. Foto: ČTK
Nápis „Nešiřte islám v ČR! Jinak vás zabijeme“, který kdosi nasprejoval na zeď brněnské mešity. Foto: ČTK

Komentář Jana Moláčka: V české veřejné debatě nepanuje jasno, pokud jde o přípustnost, nebo dokonce povinnost polemizovat se zastánci rasistických či jinak nenávistných názorů. Zastánci široce pojaté svobody slova často požadují nejen právo takových názorů zaznívat, ale i povinnost těch, kdo je odmítají, s nimi polemizovat.

Na první pohled to vypadá jako férový požadavek – nepřijatelný názor přece nemůže být těžké argumentačně porazit. Pokud ho odmítáme a priori, pouze prý přiznáváme, že na něj argumentačně nestačíme. Jenže realita je složitější. Některé postoje musejí zůstat tabu ne proto, že neobstojí ve věcné debatě, ale proto, že jdou proti DNA svobodné společnosti.

Možná si vzpomenete na jednu ze scén známého a Oscarem oceněného italského filmu Život je krásný. V době postupujícího fašismu v Německu i Itálii se italská smetánka baví na oslavě v hotelové restauraci. Jedna z účastnic, přesvědčená fašistka, vypráví ostatním o matematické úloze – šokovalo ji prý, že ji v Německu musejí řešit sedmileté děti.

Jde v ní o to, že péče o „blázny“ a epileptiky stojí stát průměrně čtyři marky denně. Pacientů je přitom 300 000. Otázka zní – kolik by stát ušetřil, kdyby všechny „eliminoval“?

„To je neuvěřitelné!“ reaguje zděšeně hlavní ženská hrdinka filmu, která později následuje svého židovského manžela do koncentráku. „Přesně tak jsem reagovala i já,“ souhlasí s ní vypravěčka.

V čem spočívá mrazivá absurdita scény? V tom, že obě ženy spolu zdánlivě souhlasí, ve skutečnosti ale každou šokuje něco úplně jiného.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější