Deník N

Odešel Luboš Dobrovský, rytíř ducha, jehož se báli i estebáci. „Zavázal jsem se sám sobě, že nepodlehnu.“

Luboš Dobrovský přišel za druhé světové války o otce i většinu příbuzných. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Luboš Dobrovský přišel za druhé světové války o otce i většinu příbuzných. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Na svého přítele z disentu i kolegu – myče oken, někdejšího novináře, pak skladníka či kotelníka, později ministra obrany, Havlova poradce i diplomata – vzpomíná Jan Urban.

Luboš Dobrovský. Jeden z posledních velkých duchů generace přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století, kterým holokaust a válka zničily dětství a svým způsobem i víru v člověka. Válkou poznamenané děti, které ještě před tím, než dospěly, začaly hledat nový svět, novou spravedlnost a novou lidskost, protože ten starý svět, do kterého se narodily, zešílel.

Bylo tak opojné a osvobozující zhlédnout se ve snech o budování lepšího světa bez pánů a otroků. Chtít patřit k těm nejobětavějším a nejlepším, kteří své životy cele podřídí novému začátku a společnému ideálu. Luboš Dobrovský se stal komunistou.

Pak přišlo probuzení. Šedesátá léta už prožil jako jeden z nejaktivnějších proreformních československých novinářů a intelektuálů. Byl vynikající zahraniční rozhlasový zpravodaj, elita svého oboru. Ale už ho nebylo možné manipulovat.

Luboš Dobrovský, 3. února 1932 – 30. ledna 2020
Novinář, překladatel a diplomat. Narodil se v Kolíně. V 60. letech působil jako zpravodaj Československého rozhlasu v Moskvě. Po roce 1968 pracoval v dělnických profesích. Po sametové revoluci byl ministrem obrany (1990–1992), kancléřem prezidenta Václava Havla (1992–1996) nebo velvyslancem ČR v Rusku (1996–2000). V roce 2002 mu byl prezidentem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2018 odmítl převzít Cenu Bezpečnostní rady státu.

V roce 1966 ho vypověděli ze Severní Koreje. Československý rozhlas pak Dobrovského poslal jako zpravodaje do brežněvovské Moskvy. Odtud ho jako „nepřítele“ vypověděli v roce 1968.

Podílel se na slavném „podzemním“ vysílání pražského rozhlasu – ale jako jeden z mála už tehdy odmítl adorovat a omlouvat Alexandra Dubčeka, prezidenta Ludvíka Svobodu a všechny, kdo v Moskvě podepsali deklaraci, kterou nazval „ostudnou a nedůstojnou kapitulací“.

Věděl, co přijde. Ještě pár měsíců

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Nekrolog

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější