Deník N

Česko-čínské objímání: Když ještě hovor o lidských právech nekazil byznys s Pekingem

Tibetský duchovní a politický vůdce dalajláma a prezident republiky Václav Havel po setkání, které se uskutečnilo 16. října 2000 v prezidentově vile v Dělostřelecké ulici v Praze 6. Foto: ČTK
Tibetský duchovní a politický vůdce dalajláma a prezident republiky Václav Havel po setkání, které se uskutečnilo 16. října 2000 v prezidentově vile v Dělostřelecké ulici v Praze 6. Foto: ČTK

Peking a jeho politika stále častěji dominuje titulním stranám světových i domácích médií. Stále častěji se skloňuje bezpečnost i vliv na základy demokratického zřízení, ke kterému Čína přináší alternativu. V seriálu Deníku N chceme hledat odpovědi na otázky, co nástup Číny pro Česko znamená a jak vést s tímto totalitním státem co nejrovnocennější dialog. V první kapitole se vrátíme do období krátce po sametové revoluci, kdy česká diplomacie začala hájit lidská práva, a vznesla tak proti Číně řadu nových otázek.

Je po sametové revoluci a republika s obnovenou demokracií se začíná znovu svobodně rozhlížet po diplomatickém poli světa. Priority jsou poměrně brzy jasné – zabezpečit budoucnost země vstupem do NATO a navázat silné vztahy se sousedními zeměmi, Evropskou unií a obecně Západem v čele se Spojenými státy.

Čína mezitím řešila své interní problémy. Šok z brutálního potlačení demonstrací na Náměstí nebeského klidu a sankce, které na ni západní země po masakru uvalily.

Startovní pozice obou států na prahu 90. let byly proto výrazně odlišné. Československo bylo dáváno kvůli svržení komunistického režimu bez násilí za vzor a prestiž Václava Havla otevírala zemi dveře ke světovým lídrům.

Tři dny po nástupu do prezidentské funkce v roce 1989 pronesl Havel novoroční projev, který definoval nejen novou podobu diplomacie čerstvě demokratického státu, ale vůči vzdálené Číně vznesl i řadu otázek, které předchozí totalitní vůdci neřešili.

„Mým čestným úkolem je posílit autoritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že prokážeme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych šťasten, kdyby ještě před volbami navštívili naši zemi – byť na jeden jediný den – papež Jan Pavel II. a tibetský dalajláma,“ řekl také při svém prvním novoročním projevu Havel.

Tibetský dalajláma byl už v té době nositelem Nobelovy ceny za mír a jednalo se na světovém poli o známou osobnost. Nicméně až Havel zahájil tradici neoficiálních setkávání s tibetským duchovním vůdcem na nejvyšší státní úrovni. Jeho příklad mnozí světoví politici následovali.

Hranice, kterou Havel nepřekračoval

Podle Alexandra Vondry, tehdejšího zahraničně-politického poradce Havla, dokázal prezident dobře vycítit mantinely, co si může dovolit, a přitom Čínu zbytečně neprovokovat.

„Havel samozřejmě s dalajlámou komunikoval, ale dával si pozor, aby nepřekročil mantinely formalistické čínské kultury. Pak do toho vstupovali další, kteří dalajlámovi nabízeli červený koberec, ačkoliv to dalajláma nepotřeboval. Takový premiér tím spíše zviditelnil sám sebe,“ vzpomíná Vondra. Čínská strana sice vyjádřila protest, ale na ekonomické ani diplomatické styky obou zemí to nemělo dopad.

Ani komunistická Čína, ani Československo v té době nebraly vzájemné vztahy jako prioritu. Ve federaci se diskutovalo o rozdělení na dva samostatné státy – Česko a Slovensko – a to do značné míry vyčerpávalo politický kapitál i pozornost běžných voličů.

Přátelsky si podávat ruce s čínským režimem, který byl potřísněn krví svých vlastních občanů při masakru na pekingském náměstí, bylo navíc přinejmenším problematické. Lidé v Československu měli ještě před očima zaplněnou Letnou během sametové revoluce i brutální bití studentů na Národní třídě.

„S naší čerstvou zkušeností s demokratickou revolucí to nebyl nejlepší předpoklad pro intenzivní navazování vztahů. Byl tu zájem o obranu lidských práv a jejich brutální porušení na Náměstí nebeského klidu bylo v rozporu s tím, co jsme hájili a zastávali,“ vysvětluje Michael Žantovský, který v devadesátých letech působil jako Havlův tiskový mluvčí a později se stal velvyslancem ve Spojených státech.

Čalfův pokus o ekonomickou diplomacii

Tuto starost o lidská práva například ilustruje i rozhodnutí federálního shromáždění při cestě tehdejšího premiéra Mariána Čalfy do Číny v prosinci 1991. Jeho představa byla, že by se návštěva dala využít i k oživení ekonomických vztahů.

Jak připomíná Rudolf Fürst v knize Česko-čínské vztahy po roce 1989, Čalfa pro médium Verejnosť zdůrazňoval, že se tuzemskému průmyslu nedaří v Číně prosadit a tamní trh má obrovský potenciál. Mimo jiné také uvedl, že Československo od roku 1986 nepodepsalo s asijskou velmocí žádný významný kontrakt. Cílem tak bylo Číně dodat turbíny pro elektrárnu Šen-tou a Čalfa se bál, že zvednutí otázek lidských práv může byznys zhatit.

Federální shromáždění ale tehdy chtělo zajistit, aby kromě byznysu delegace výrazně zmínila rovněž otázky lidských práv. Proto se na poslední chvíli do letadla dostal také místopředseda vlády Pavel Rychetský.

„V delegaci jsem být neměl, ani jsem nechtěl. Federální shromáždění se dozvědělo, že skupina cestující do Číny bude vedená Čalfou, a právě kvůli otázce lidských práv si vynutilo, aby mě doplnili do letadla. Když jsme byli v letadle nad Pákistánem, Číňané nám řekli, že budou jednat jen se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Česko-čínské objímání

Čínský vliv v ČR

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější