Deník N

Místo rovných šancí přinesla kuponová privatizace zárodky oligarchie

Václav Klaus brzy ekonomickou debatu přerámoval jako boj nových sil proti starým strukturám, skutečných západních způsobů proti reformnímu komunismu. Foto: ČTK
Václav Klaus brzy ekonomickou debatu přerámoval jako boj nových sil proti starým strukturám, skutečných západních způsobů proti reformnímu komunismu. Foto: ČTK

V roce 1992 se rozhodovalo o budoucnosti Československa. Stát čekaly důležité ekonomické reformy. Redaktor časopisu Květy se proto v prvním lednovém vydání toho roku ptal, co budoucí rok zemi přinese.

Vedle astrologa a jasnovidky vyzpovídal Václava Klause, Valtra Komárka a Miloše Zemana. Tito tři jmenovaní se znali z Prognostického ústavu a byli svým způsobem také odborníky na budoucnost.

Zeman ironicky poznamenal, že privatizace se ukáže být poslední akcí ruské státní bezpečnosti. Astrolog se pyšnil, že své znalosti nabyl na bytových seminářích, a jasnovidka jen čekala, až národ vysvobodí dobrý voják Švejk.

Klaus na rozdíl od Komárka trval na tom, že čím rychleji se bude privatizovat, tím lépe. Právě rychlost se pak stala rozhodujícím argumentem v zápase o podobu privatizace. Místo nové utopie ale kupónová privatizace nabídla hlavně zdání „normálního světa“ bez ideologií, v němž se každý stane malým kapitalistou.

Tržní socialismus

Debaty o hospodářských reformách mezi těmito muži ale rozpoutala už v polovině osmdesátých let potřeba socialistických zemí reagovat na změny v globální ekonomice. Z průmyslových západních společností se stávaly postindustriální země, zaměřené na služby a znalosti, zatímco výroba se přesouvala za levnou pracovní silou do asijských zemí a ropné krize vedly Západ k energetickým úsporám.

Maďarské a jugoslávské reformy směrem k tržnímu socialismu, které reagovaly na zaostávající hospodářství a rostoucí dluhy, proto inspirovaly Gorbačova k vyhlášení perestrojky, v jejímž rámci se i v Československu začalo diskutovat o ekonomických a společenských problémech. Opozice vůči režimu se tak rodila i z řad jeho vlastních expertů.

Žádná konkrétní reforma se ale v Československu do roku 1989 nerealizovala. A to nejen kvůli silnému postavení normalizačních konzervativních komunistů, kteří v obavě o moc do poslední chvíle raději nechtěli nic měnit. Ale i díky stále ještě relativně dobré hospodářské situaci ve srovnání s jinými státně-socialistickými zeměmi, například sousedním Polskem.

Neexistuje alternativa

Krátce po revoluci dostali tito experti možnost plně vyzkoušet plány, které do té doby sepisovali spíše vládnoucí elitě navzdory.

Po změně režimu se Klaus zastával rychlé privatizace a okamžitého zrušení centrálního plánování, zatímco Komárek byl pro restrukturaci některých podniků a postupnou privatizaci. Vedle toho se v prvních letech po roce 1989 objevovaly další návrhy, které zpravidla počítaly s tím, že se před samotnou privatizací podniky nejdříve „připraví“, aby byly pro investory atraktivnější.

Zastánci pomalejších metod věřili tomu, že cesta na Západ vede skrze promyšlený plán a budování silných institucí. Klaus, v té době ministr financí a předseda nově vzniklé ODS, ale brzy ekonomickou debatu přerámoval jako boj nových sil proti starým strukturám, skutečných západních způsobů proti reformnímu komunismu.

V cestě mu už nestáli normalizační komunisté, ale jeho bývalí kolegové z Prognostického ústavu. Trval na tom, že žádná třetí cesta neexistuje, čímž polarizoval debatu a ze všech svých oponentů naráz udělal převlečené komunisty.

Klaus tím navazoval na dřívější úspěšnou taktiku konzervativců ve Velké Británii. V předmluvě k životopisné knize Margaret Thatcherové Premiérka Jejího Veličenstva rovněž napsal, že revoluce ve středovýchodní Evropě nezačala v roce 1989, ale už v roce 1979.

Odkazoval tím na vítězství Thatcherové ve volbách. Budoucí britská premiérka tehdy proslula výrokem o tom, že „neexistuje žádná alternativa“. Jedinou cestou měla být deregulace trhu a drastické snižování státních výdajů; politika, které se brzy nato začne říkat neoliberalismus. Thatcherová také trvala na tom, že neexistuje nic jako „společnost“, každý byl jedincem sám za sebe. Její politický úspěch následoval Ronald Reagan ve Spojených státech.

Právě tyto dvě země se v devadesátých letech staly modelem pro Občanskou demokratickou stranu a prosazování „trhu bez přívlastků“, který neměl být novou utopií, ale jedinou možnou cestou, k níž „není alternativa“.

Očekávalo se, že budoucnost Československa bude

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější