Nejhorší zpráva kolem impeachmentu? Kongresmani rezignovali na povinnost, kterou jim ukládá ústava
Komentář Michaela Žantovského: Jestliže je prezident největší světové mocnosti obviněn Sněmovnou reprezentantů Kongresu Spojených států ze zneužití pravomoci a z bránění průchodu spravedlnosti, mělo by projednávání ústavní žaloby proti němu před televizními kamerami v americkém Senátu být tím nejpoutavějším a nejdramatičtějším politickým divadlem, jaké si lze představit. Jenže to tak není. Dění sledují hlavně média a různí analytici, voliči ale spíš ne. Je tedy třeba nahlédnout za kulisy a ptát se po příčinách.
Na vině jsou zřejmě jak banální zápletka, tak chybějící gradace a navíc všemi předpokládané rozuzlení. Proč tomu tak ale je?
Poslední inscenace podobného dramatu se odehrála počátkem roku 1999 s 42. americkým prezidentem Billem Clintonem v hlavní roli a s neodolatelnou zápletkou jeho milostné aférky se stážistkou Monikou Lewinskou, přestože formálně byl americký prezident obviněn z křivopřísežnictví a bránění Kongresu v jeho činnosti.
Sexuální obtěžování ženy, která byla vůči nejvyššímu úředníkovi Spojených států v podřízeném postavení, nenaplňovalo, alespoň tehdy, skutkovou podstatu „zrady, úplatkářství či jiného vážného zločinu nebo přečinu“, kterou ústava Spojených států vyžaduje pro ústavní žalobu proti prezidentovi. Zneužití pravomocí ústavního činitele k osobnímu politickému prospěchu v příštích prezidentských volbách, z něhož Sněmovna reprezentantů obviňuje Donalda Trumpa, nemá ani zdaleka stejný sex-appeal, i když jeho dopady na národní bezpečnost a integritu právního státu mohou být neskonale vážnější.
Druhou příčinou relativně malého zájmu americké veřejnosti a televizních diváků, notně pokulhávajícího za nejoblíbenějšími televizními seriály, je fakt, že naprosto chybí
