Deník N

Se sloupem, nebo bez sloupu, hlavně ať už se rozhodne. Církve si musí vyříkat daleko závažnější témata

Povalený mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Listopad 1918. Foto: ČTK
Povalený mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Listopad 1918. Foto: ČTK

Komentář Petra Vinše: S Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí je to, zdá se mi, trochu jako s fotbalem. Když už někdo zarytě fandí, tak se drží svého klubu, udělá pro jeho úspěch kde co a někteří se kvůli tomu klidně i poperou. A ti, kdo fotbal nesledují, na to hledí s nepochopením a možná i s trochou nelibosti.

Pražský magistrát odvolal své rozhodnutí, kterým blokoval cestu ke vztyčení kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Co tomu v minulých měsících a letech předcházelo – v rovině politické i církevní –, neskýtalo moc hezký pohled. Byli jsme svědky zákulisního manévrování, účelových spojenectví s různými pofidérními aktivisty, obvinění, polopravd, dovolávání se autorit na obou stranách, ale především obrovského množství emocí.

Rozzlobený kardinál

Velmi příznačný byl právě onen emocionální rozměr konfliktu o Mariánský sloup, který naplno vyvřel v nedávném rozhovoru v pořadu Vertikála Českého rozhlasu. V něm se nad tímto tématem verbálně střetli kardinál Duka, arcibiskup pražský, s Pavlem Černým, kazatelem Církve bratrské, který v letech 2005–2009 zastával post předsedy Ekumenické rady církví. Černý, který dnes reprezentuje spolek Kostnická jednota, velmi silně odmítající obnovu Mariánského sloupu, v rozhovoru prohlásil, že Panna Maria na tomto sloupu je v rámci mariánské úcty prezentována jako „žena, která dělá zlé věci, která vede boj, která zabíjí, která vraždí“.

Na tato slova kardinál Duka se zjevným rozčilením předčasně ukončil celý rozhovor a z vysílání odešel. Incident vlastně dobře ukazuje, jak je historická argumentace v tomto tématu účelově instrumentalizována a zároveň jak osobně citlivé toto téma může být. Černého argumentace zřejmě odkazuje na to, že Ferdinand II. prohlašoval v duchu dobové zbožnosti Matku Boží za „generalissimu“ svých vojsk.

Paradoxní přitom je, že i dav, který sloup v listopadu 1918 strhl, byl přesvědčen, že se jedná o pomník připomínající vítězství vojsk tohoto habsburského panovníka nad protestantskými stavy na Bílé hoře. Ve skutečnosti jej nechal postavit až Ferdinand III. především jako výraz díků za vítězství Pražanů nad Švédy v roce 1648 (sloup vytvořený sochařem Janem Jiřím Bendlem byl vztyčen o dva roky později).

Tyto historicky podmíněné nábožensko-politické projevy mariánské zbožnosti jistě existovaly, nicméně nevztahují se nijak specificky k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a už vůbec nejsou dnes katolickou stranou v této formě zastávány. Vyhrabávání podobných „špeků“ (kterých by se jistě v 17. století našlo mnoho i v táboře nekatolickém) a jejich vkládání do úst druhé straně je podle mého názoru jednoznačný argumentační faul.

Diskuse kolem Mariánského sloupu je ovšem takových faulů bohužel plná, a to z obou stran. Konečně v tomtéž rozhovoru kardinál Duka

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější