Romány o Osvětimi se přesouvají z dokumentů do kategorie ušlechtilých lží
Dne 27. ledna si připomínáme 75. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim Rudou armádou. Při osvobození bylo v táboře nalezeno okolo 7000 osob, podle zdrojů Státního muzea Auschwitz-Birkenau se pondělní tryzny zúčastní okolo 200 přeživších z celého světa. Očitých pamětníků tedy ubývá, přichází čas romanopisců s příliš velkou fantazií.
Od konce druhé světové války se začala vyvíjet literatura holokaustu, která postupně přerostla v samostatný žánr a během několika desetiletí se stala fenoménem. Žánr se postupně měnil z dokumentů a memoárů v „dokumentární romány“ a lze tvrdit, že v současné době dosáhl svého vrcholu. Dnes jsou nové knihy s tematikou holokaustu nazývány „romány podle skutečné události“, případně „skutečného příběhu“. I v případě, že je bereme s velkou rezervou, jsou tyto nové romány často sentimentálními vyprávěnkami, ve kterých se míchají dojmy se zkreslenými fakty.
Je zřejmé, že přímí pamětníci postupně umírají, případně během hrozivých událostí druhé světové války byli příliš mladí na to, aby mohli později podat nezkreslené výpovědi. Z literatury holokaustu se postupně stala literatura čistě komerční, literatura, která působí na city, ale nemá již žádnou skutečnou výpovědní hodnotu a cílí na úplně jiné čtenářské publikum než dříve, a to s úplně jiným dopadem. Dal-li se původní účel tohoto žánru, kromě umělecké interpretace, nazvat edukativním, časem se omezil na potřebu čtenáře šokovat.
Žijeme v době, kdy nás dokáže máloco šokovat, tím méně téměř osmdesát let staré události. Jakkoliv nelze zpochybnit jejich šílenou skutečnost, ve světě zrychleném médii, která na nás chrlí jednu „šokující zprávu“ za druhou, není možné, aby se dávné události uchovaly a byly interpretovány jinak než jako dějinná událost i přesto, že je vyvíjeno značné úsilí na udržování paměti holokaustu. Současný člověk není schopen uvědomovat si veškeré šokující zprávy do důsledků, jednak proto, že jejich množství nelze obsáhnout, jednak proto, že jsme byli donuceni si s jejich vzrůstajícím množstvím vůči nim vybudovat jistou imunitu. S ohledem na výše řečené lze tvrdit, že holokaust se nevyhnutelně stává jen blednoucí tečkou v učebnicích. Výklad literatury holokaustu přitom zůstává zásadním prostředkem k nemožnosti zapomenout.
Jak píše americká profesorka Lia Deromediová ve svém článku Holocaust Literature: „Literatura holokaustu stírá a překračuje dříve nepřekonatelné hranice
