Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Fejeton Ivy Pekárkové: Exkurze po londýnských kostelích, kde málokdo dokáže ďáblovi říct Ne!

Církev s poněkud komplikovaným názvem „Ohnivá hora a zázraky“ je velmi populární v jižní Nigérii. Má vlastní kanál v televizi, v němž po modlitbách a vigiliích běžně vstávají mrtvoly, i několik dní staré. Není jasné, jestli je její britská odnož na Nigérii přímo napojená, ale zdá se, že všichni pastoři, reverendi a proroci jsou Nigerijci. V Londýně její svatostánky najdete na několika místech, ač většinou na jiné adrese, než udávají její webové stránky. Foto: Iva Pekárková
Církev s poněkud komplikovaným názvem „Ohnivá hora a zázraky“ je velmi populární v jižní Nigérii. Má vlastní kanál v televizi, v němž po modlitbách a vigiliích běžně vstávají mrtvoly, i několik dní staré. Není jasné, jestli je její britská odnož na Nigérii přímo napojená, ale zdá se, že všichni pastoři, reverendi a proroci jsou Nigerijci. V Londýně její svatostánky najdete na několika místech, ač většinou na jiné adrese, než udávají její webové stránky. Foto: Iva Pekárková

Na přistěhovalcích z Afriky se v Británii pokouší vydělat kde kdo, ale skutečnými mistry v tomto oboru jsou někteří jejich krajané. Stačí jim k tomu provizorní kostel, třeba v činžovním domě, a bezmezná důvěra věřících.

Když jsme s přítelem K., Čechem nigerijského původu, před nějakými třinácti lety přijeli do Londýna, začal K. pátrat po kostelu, do kterého by mohl občas zajít na mši a vymáchat si duši ve víře.

K. je hluboce věřící křesťan. Je svou vírou tak prostoupen, že mu vůbec nevadí, že já jsem ateistka. Necítí potřebu obracet mou duši k Bohu nebo mi vyhrožovat, že pokud včas neprohlédnu, půjdu do pekla. Bůh, říká mi, sleduje všechny mé činy a ví, že jsem dobrý člověk, nic víc už dělat nemusím. Když se K. zeptáte, jakého je vyznání, řekne, že je prostě křesťan, nehlásí se k žádné denominaci.

Pokud chcete vědět, jestli se tedy považuje za ekumenického křesťana, řekne, že ani to ne – necítí potřebu víru sjednocovat či hledat společnou platformu pro věřící, kteří – každý možná trochu jiným způsobem – slouží Bohu. V tomhle je K. mysli záviděníhodně otevřené. Navíc vyrůstal v Nigérii, kde koluje tenhle vtip:

Tři pastoři, Němec, Francouz a Nigerijec, si sdělují své zkušenosti s rozdělováním peněz, které jim při každé bohoslužbě přistanou v kasičce. Kolik z nich si smějí ponechat a kolik věnovat Bohu? I ten nejzbožnější pastor přece musí z něčeho žít.

„Já,“ povídá Němec, „nakreslím na zem čáru. Pak vyhodím peníze do vzduchu. Co spadne za čáru, je Boha, co před ni, je mé.“

„Já,“ povídá Francouz, „nakreslím na zem kruh. Co spadne do kruhu, je Boha, co mimo kruh, je mé.“

„A to já,“ povídá Nigerijec, „vyhodím peníze do vzduchu. Co Bůh chytí, je Boha. Co spadne zpátky na zem, je mé.“

Takto vybaven po stránce duchovní i světské začal K. obcházet svatostánky ve čtvrti naší i v těch vzdálenějších a, okouzlen širokou nabídkou, vybíral si ten, který mu nejvíc sedne.
Jednou zašel do kostela, který ho obzvlášť zaujal. Budova

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější