Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Bernardo Bertolucci byl posledním filmovým snílkem 20. století. Zemřela s ním jedna kapitola světové kinematografie

Bernardo Bertolucci v Cannes v roce 2012. Foto: Reuters
Bernardo Bertolucci v Cannes v roce 2012. Foto: Reuters

V 78 letech zemřel v Římě na rakovinu plic italský režisér a scenárista Bernardo Bertolucciho. Jeho sláva a význam rostly především během 70. let díky dílům jako Konformista, Poslední tango v Paříži, XX. století a Luna. Celkově nejúspěšnějším snímkem však byl Poslední císař, který získal devět Oscarů.

Z buřiče, skandalisty a experimentátora se stal kanonizovaným klasikem velkých historických pláten podobným Richardu Attenboroughovi a jeho Gándhímu. V 90. letech vzbudil Bertolucci mezinárodní pozornost ještě Malým Buddhou a v nultých letech erotickým dramatem Snílci. Bertolucci patřil k posledním mohykánům umělecké kinematografie, kteří nikdy nenatáčeli pro komerční ohlas, ale primárně pro potřebu se osobně vyjádřit. Ne, že by dnes takoví filmaři neexistovali vůbec, ale on byl jedním z posledních, kdo se dovedl dostat do řadových kin a být svého druhu celosvětovou hvězdou, pojmem, mužem, na jehož názor na svět se čeká.

Bertolucci přitom prošel v životě několika obraty, velmi typickými pro lidi jeho generace. V mládí byl radikálním marxistou, který však nikdy netrpěl iluzemi ohledně toho, co se dělo v zemích Východního bloku. Jeho rané snímky ukazují střet pravice a levice na Západě a polemický náboj těchto děl byl nepříjemný i pro tamní socialisty a komunisty – a silně nepřijatelný v zemích, kde již vládl režim sovětského typu. Například ve snímku Před revolucí (1964) ukazuje mladíka bouřícího se proti maloměšťáctví své rodiny jako nezralého, nestálého a také zbabělého, protože mu vlastně vyhovuje „předrevoluční stav“, stálé očekávání změny, ale neochota sám do ní jít a něco obětovat.

Obecně nejsilněji zachytil motiv zbabělosti, jež se přelije až v kolaboraci, v převodu románu Alberta Moravii Konformista, kde se hlavní hrdina dá za druhé světové války na stranu fašistů. Za tento nelítostný snímek s Jean-Louis Trintignatem byl poprvé nominován na Oscara.

Máslo nikoliv na hlavě

Opravdovou smršť však způsobil až Posledním tangem v Paříži (1972), jedním z nejskandálnějších filmů všech dob.

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější