Režisér Vlastníků Jiří Havelka: Síť vztahů mezi herci beru do hry. Nemám rád velká umělecká gesta
Jeho Vlastníci vyprodávají kina a posbírali sedmnáct nominací na České lvy a Ceny filmové kritiky. „Až moc. Přece jen je to film z jedné místnosti,“ směje se Jiří Havelka, divadelní režisér, který se poprvé pustil do filmu. Stresují ho Damoklovy meče zodpovědnosti. Už od dětství. „Klasické dětské strachy. Jako knížky v regále v knihkupectví v oddělení Psychologie/Sebepoznávání,“ říká v rozhovoru úspěšný tvůrce, dlouholetý pedagog i oblíbený herec. Líp se mu režíruje v divadle než v životě.
Četla jsem, že se chodíte u svých inscenací dívat na diváky. Chodíte se dívat na diváky i do kina?
Při předpremiérách jsem si to dal párkrát i s diváky, ale pak už jsem jen jednou zůstal v předsálí a poslouchal, jestli lidi reagují. A reagovali, což byl hezkej pocit. V divadle už dovnitř taky nechodím. Chodíval jsem opakovaně, na řadu repríz, snažil jsem se dál inscenaci ovlivňovat, ale v posledních letech už moc ne. Časově bych to nezvládal. A vlastně ani psychicky. Opouštím to.
A nerozpadá se mezitím bez vašeho dohledu původní tvar?
Nejspíš jo, což je prokletí většiny divadelních režisérů. Divadlo si žije vlastním životem, permanentně se rozpadá a tvoří znovu a jinak. Někdy blbě, když herci třeba moc ujíždí na diváckých reakcích, jindy dobře, když organismus inscenace prorůstá, mizí švy a lešení a zůstává živá hmota. Divadelní režie ale nemá konec. Nikdy. Odevzdáváte tvar, nad kterým ztrácíte vliv.
U filmu se naopak nemusíte bát, že by se měnil bez vás. Nepřineslo vám právě vědomí, že jste odevzdal finální tvar, uspokojení, které v divadle nemáte?
Kdybych na Vlastníky šel do kina, frustrovalo by mě zase právě to, že už nemůžu nic změnit (směje se). Ale máte pravdu, u filmu je režisér mnohem víc demiurgem, který skládá jednotlivé složky do finálního tvaru, co nejblíže své představě. Ale tam jsem si prošel jinými fázemi pochybností a krizí.
Kdy?
Natáčení probíhalo docela v chaosu, na samotnou schůzi jsme měli jen osm natáčecích dní, na bytové scény dva dny. První dva dny byly dost šílený, než si všechno sedlo. V té jedné malé místnosti nás bylo s celým štábem asi třicet, herci měli taháky v diářích, deskách, na všech dokumentech na stole… Nemohli umět text dokonale, už jen pamatovat si, kdo má po kom jakou repliku, bylo těžký.
Pořád se to sekalo a drhlo, někdo musel odcházet z natáčení dřív… Nejdřív jsem byl v jiné místnosti a sledoval záběry na monitoru, ale pak jsme změnili systém, byl jsem „na place“ a točili jsme po dlouhých úsecích, skoro bez klapky, akci jsem zastavoval a vracel, ale kamera jela pořád, chtěl jsem mít všechno, i s chybama. Pak se ve střižně ukázalo, že díky tomu měli herci takový zvláštní tah, dobrý napětí… pořád v režimu stand-by…
Střižna, to divadelní režisér nezná, co?
Úplná novinka, strávil jsem tam se střihačem čtyři měsíce, učil se filmový jazyk, překvapilo mě, jak velký posun v rytmu a způsobu vyprávění udělá třeba jen pár políček filmu, jak můžu postavu posunout víc do kladna nebo záporna, jak moc závisí komika na střihu.
Ve střižně se dá z jednoho materiálu udělat pět různých filmů, mohl jsem z toho udělat moralitku, mohlo to být víc „artový“ nebo naopak čistá komedie. Ale zvolili jsme se střihačem i producentem tenhle tvar. Lidovější film, který má víc vrstev.
Myslím, že se vám ten mix komedie a zároveň až hororového obrazu toho, jací jsme nebo jací v určitých situacích být umíme, povedl. Upřímně, obávám se komedií, že se budu ošívat trapností. U té vaší ne.
Mám čím dál míň rád uzavírání do bublin a vymezování skupin a žánrů, naopak se mi líbí, když třeba do divadla přijdou i lidi, kteří by normálně nepřišli. U filmu se to snad taky povedlo.
Snažím se vždycky dělat takový trychtýř s hodně širokým hrdlem. Natáhnout co nejvíc diváků, ale pak dovést tam, kam zamýšlím, někam, kam by se sami neodvážili nebo nechtěli dojít… Nemám moc rád věci, které jsou od začátku velký umělecký gesto nebo příliš přísný koncept. Naláká to většinou jen nalákané, případně přesvědčí už přesvědčené. Na každém díle poznám, jestli je udělané víc „pro sebe“ nebo víc „ven“. V umění je obojí správně, ale mě už spíš zajímá, když se ty hranice probourávají.
Potřebuju ztrhanou pětatřicátnici
Zajímalo by mě, jestli pracujete vědomě se vztahy mezi lidmi, herci při zkoušení nebo natáčení? Je to rušivé, nebo lze i křivdy, lásky či nenávisti mezi nimi využít?
Nevyhnete se tomu, v každém divadle je to přítomné, i díky tomu je divadelní zkouška vždycky zajímavý sociální akt. Nikdy se neopakuje, pokaždé je jiná. Síť vztahů v divadle musíte vzít při zkoušení do hry, tam moc nefunguje dělení: „Teď pracujeme, tak mi sem netahej osobní život.“ Dělám autorské divadlo, člověk je jeho součástí úplně celý. Chci, aby se ve výsledným tvaru herci otiskli.
Někdy je to psychologicky složitější, ale obecně mi práce s lidmi a vztahy docela jde, baví mě, umím lidi vtáhnout do hry, i když nikdy předem nevím, co vznikne. Během procesu zkoušení vyhřeznou
