Stranická scéna navenek vypadá jako odlitá z betonu, jenže je nestabilní. Čekají nás změny, které ji mohou totálně překopat
Komentář Jiřího Pehe: Stranická scéna vypadá při povrchním zkoumání velmi stabilně. Karty se zdají být rozdány na léta dopředu, strany a hnutí jako by měly svá pevná místa, přetahovat se mohou jen o drobná procenta voličů. Jenže zdání klame. V současné době se rýsuje hned několik prvků nestability, které mohou během poměrně krátké doby kartami velmi silně zamíchat. A své jisté nemá prakticky žádná strana, skončit v zapomnění může kterákoliv z nich.
Po kolapsu různých uskupení, která dominovala české politické scéně v prvním čtvrtstoletí po roce 1989, a vzestupu dvou nových subjektů – hnutí ANO a Pirátů – se stranický systém v letech 2013 až 2017 usazoval do nové podoby. Od tohoto roku se ale preference už výrazně nemění.
Politické scéně tak už téměř tři roky dominuje hnutí ANO se zhruba třicetiprocentní podporou, následováno dvěma středně velkými subjekty (občanští demokraté a Piráti), které mohou počítat s dvanácti až patnácti procenty. Mezi sedmi až deseti procenty pak osciluje hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.
Levicové strany – sociální demokracie a komunisté – po posledních volbách spadly na zhruba sedm procent, která si podle průzkumů udržují. A okolo pětiprocentní hranice, jejíž překonání je vstupenkou do Sněmovny, se pohybují tři středopravé strany: lidovci, TOP 09 a hnutí Starostové a nezávislí.
Pokud se na tyto strany díváme tradiční optikou politických ideologií, není křehkost českého stranického spektra tolik zřejmá. Hnutí ANO lze
