Deník N

Bylo mu 17, když zabil otce. „Mysl vypnutá, ruce jednaly,“ říká Dávid Bako, který s matkou roky čelil týrání

Vrah Dávid Bako. Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N
Vrah Dávid Bako. Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N

Od dětství byl svědkem toho, jak jeho otec každodenně ponižoval a bil jeho mámu. Ani on sám se týrání nevyhnul. Slovák Dávid Bako byl pravomocně odsouzen za vraždu otce na dva roky vězení. Prezidentka Čaputová teď posuzuje žádost, aby mu udělila milost.

V září 2017 sedmnáctiletý Dávid Bako brutálním způsobem zavraždil vlastního otce, kladivem a nožem. Vloni před Vánocemi soud rozhodl, že by si měl odpykat dva roky za mřížemi, po zásahu prezidentky Zuzany Čaputové však do vězení nenastoupil. Na svobodě zůstane, dokud prezidentka nerozhodne o milosti. Jsou tři možnosti: žádosti nemusí vyhovět, trest může zmírnit nebo ho mladíkovi zcela odpustit.

Případ přitáhl pozornost prezidentky i veřejnosti zejména proto, že vraždě předcházely roky týrání, bití, výhrůžek a ponižování ze strany otce. David a jeho matka se mu nedokázali bránit a nepomohla jim ani jejich rodina, přátelé, ani škola. Na sociálních sítích i v médiích se objevily stovky až tisíce podpůrných komentářů od lidí, kteří pro Baka žádají osvobození. Tvrdí, že dostatečným trestem už mu byly roky života s násilným otcem.

S Bakem mluvily redaktorky slovenského Denníku N více než tři hodiny. Z jeho slov je cítit touha po svobodě. Chce být s rodinou, s přítelkyní, která je pro něj vším. Ale na druhé straně si uvědomuje, že vražda by neměla zůstat nepotrestána.

Po celou dobu, co s ním mluvily, u něj byla přítelkyně. Byla s ním před vraždou a zůstala i poté. Přes to, co se stalo, z něj prý nikdy neměla strach. Naopak oba plánují společnou budoucnost. O mnohém už přemýšleli, stále však nevědí, jak svým dětem řeknou, že jejich otec je vrahem.

Čeká vás dlouhé a těžké čtení. V rozhovoru se dozvíte:

  • kdy si Dávid Bako uvědomil, že jeho otec je jiný než tátové jeho kamarádů;
  • jaký byl život s otcem alkoholikem – tyranem;
  • jestli se rodině snažil někdo pomoct a zda pomoc vůbec hledala;
  • jak Dávid zabil svého otce a jestli toho lituje;
  • jak se po vraždě setkal s prarodiči;
  • jak vnímá, že cizí lidé pro něj požádali o milost.

Jak se máte?

Velmi dobře. Trávím chvíle se svou rodinou, i když to vypadalo, že už půjdu do vězení. Na jedné straně jsem byl rád, protože to čekání na rozhodnutí soudu bylo nekonečné. Na druhé si neumím představit, že tady nechám svou rodinu.

Čekání bylo to nejhorší?

Ano. Moje psychika dostávala stále zabrat. Denně jsem se budil s tím, že stále nevím, na čem jsem.

Chyběl vám konečný trest? Chtěl jste vědět, jak bude vypadat vaše nejbližší budoucnost?

Přesně tak. Už jsem byl tak frustrovaný, že jsem si říkal, že i kdybych si měl odsedět patnáct let, tak je mi to jedno.

A co okolí? Reakce lidí vás neubíjely?

Setkával jsem se i s lidmi, kteří mi nepřáli nic dobrého a hned mě odsoudili. S mámou, která to celé snášela velmi špatně, jsem se snažil být nad věcí. Nevšímat si toho.

Poznávali vás lidé na ulici?

Ano. Neukazovali na mě prstem, ale často jsem jim mohl odezírat z úst, že mluví o mně. Chápu, nestala se příjemná věc. Řekl jsem, že nikomu nebudu brát jeho názor. Pokud má o mně někdo špatné mínění, je to jeho svobodná vůle. Žijeme ve svobodné zemi.

Setkával jste se spíše s negativními, nebo s pozitivními reakcemi?

Mnohem více bylo těch pozitivních. Víc lidí stálo při mně. I když každému je podle mě líto, co se stalo. Každému jsem řekl, aby byl ke mně upřímný. Nechtěl jsem, aby mi říkali věci jen proto, abych byl spokojený. Potřebuji slyšet pravdu, i když kritickou.

Sám jste řekl, že už jste ani nečekal, že budete na Vánoce doma. Díky rozhodnutí prezidentky Zuzany Čaputové, která nařídila odklad vašeho trestu, jste je strávil s rodinou. Byly to jiné svátky než minulé roky?

Původně jsme čekali, že nezapálíme už ani druhou adventní svíčku, a nakonec hořely všechny. Opravdu jsem čekal, že to budou asi jedny z nejbolestivějších Vánoc. Neuměl jsem si představit, že budu bez rodiny. Já sice tyto svátky moc nemusím, ale to i proto, že jsem nikdy nezažil skutečné Vánoce.

Proč?

Samozřejmě že jako dítě jsem se těšil hlavně na dárky a i obyčejné malé autíčko mi dokázalo udělat obrovskou radost, ale časem jsem pochopil, že jde o něco jiného. Ne dárky dělají Vánoce Vánocemi, ale klid v rodině. To, že se všichni setkávají. U nás to bylo každý rok horší a horší.

Váš otec byl alkoholik, tyran. Ani během vánočních svátků jste neměli klid?

Co si pamatuji, tak to vždycky byl stres. Nervozita, co bude. Souvisí to i s tím, že naše rodina to vždy prožívala zejména materiálně – aby nic nechybělo, aby všeho bylo dost. Dostával jsem i drahé dárky, hlavně od prarodičů a kmotry. Byl jsem jediné dítě v rodině. Snažili se mi dávat všechno. Ale zapomněli na to podstatné – lásku. Snažil jsem se ji pak hledat i tam, kde jsem neměl.

Co to znamená?

Nemohl jsem mít moc kamarádů, ale pár jsem jich měl. V každém jednom muži nebo babičce, dědečkovi jsem hledal kousek své rodiny. Zpočátku mě měli rádi, ale pak došlo ke zlomu a byl

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Slovensko

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější