Bon-uta s vůní sakury. Jak zpívat píseň domova, když ho ukradl smrtící obr z Fukušimy?
Festival japonských filmů Eigasai přivezl do Prahy mimořádný snímek. Bon-uta, píseň domova dokumentuje zlomené srdce lidí, kterým v březnu 2011 zničila domov fukušimská katastrofa. Zároveň však dokazuje, že i na kousíčky rozlámanému srdci se dá pomoci. Stačí jen mít ten správný lék.
Buben duní a květy obalené větve sakury pomalu tančí ve větru. Růžová barva je tak něžná, že se podobá spíš bílé, a je nesmrtelná, i když brzy zmizí z očí. Sakury kvetou a opadávají, co je příroda přírodou, a až rok oběhne sám sebe a navrátí se k jaru, budou tu ty květy zas, stejně křehké a stejně věčné.
Buben duní a sakura žije. A dům, před nímž strom tančí, umírá. Ještě zbývá většina střechy a stojí chátrající zdi, ještě nevybledla modrá barva, kterou mají. Ale je to vepsané do jeho opuštěnosti, do prázdných pokojů. Tady cyklický čas ztrácí význam, jaro domu život nevrátí. Takovou moc mají jen lidé, a ti už tady žít nemohou. Domov je pryč, zůstal jen nakažený dům. Majetek obra z Fukušimy.
Žárlivý obr jménem Radiace
Obr si pro sebe zabral všechny domy ve městečku Futaba a svoji kořist si žárlivě střeží – ještě aby tak patřila někomu jinému! Před jeho příchodem měla Futaba přes 6000 obyvatel, ale teď jich má přesně nula. Obr všechny lidi vyhnal, přestože je na vysoká čísla expert; na dozimetr je umí dostat během chviličky. Dohlíží na své kontaminované domy, kochá se prázdnými ulicemi.
Ale aby se neřeklo, občas se slituje a vpustí do svého království návštěvy. Dokonce na celých pět hodin, během kterých jim prý neublíží.
Prošedivělý Hisakacu Jokojama čeká v autě před spuštěnou závorou, až mu zkontrolují propustku. Pak se závora zvedne a pan Jokojama míří vylidněnou krajinou do Futaby. Město mlčí; jen kousek od silnice zašustí tráva, jak
