Křižník, který chtěl dělit nulou, a jiné softwarové katastrofy
Počítačová selhání závažných rozměrů máme většinou spojena s hackerskými útoky. Mnohé z těch nejvážnějších však nezpůsobili útočníci, ale chybující programátoři.
Oči na displejích, ruce na klávesnicích. V kalifornské Pasadeně bylo krátce po půlnoci. Tým řídicího střediska v Jet Propulsion Laboratory dospěl do kritického bodu, kdy se rozhodovalo o úspěchu či neúspěchu čtyř let práce mnoha lidí. Devět měsíců po startu dorazila automatická kosmická loď Mars Climate Orbiter k cíli. Zbývalo navést ji na oběžnou dráhu, odkud by zkoumala atmosféru rudé planety. Psalo se 23. září 1998.
Minutu po jedné hodině v noci dorazil k sondě povel k zážehu hlavního motoru. Tím se její rychlost a směr měly upravit tak, aby po dokončení manévru obíhala Mars ve výšce 110 km nad povrchem. Jenže necelých pět minut po zážehu přestala sonda komunikovat se Zemí, což je v podobné situaci většinou předzvěst katastrofy. Na předlouhých jednadvacet minut pak vstoupila do rádiového stínu Marsu. Krátce před půl druhou se měla po obletu jeho odvrácené strany opět vynořit. Jenže spojení už Pasadena nenavázala. Uběhly minuty, pak hodiny. O dva dny později byla mise oficiálně prohlášena za ztracenou. A tou dobou se už také vědělo proč.
Všechny letové manévry kosmických lodí pochopitelně řídí počítače. Software pro Mars Climate Orbiter vznikal nezávisle na sobě na dvou místech: ve firmě Lockheed Martin, která sondu vyrobila, a v NASA, kde vytvořili systém řízení letu. Tak se stalo, že programátoři použili rozdílné měrné jednotky. V NASA očekávali údaj o tahu motoru ve standardních
